Jakmile mě zavřeli na neklid, můj stav se jenom zhoršil. Byla jsem v šoku z celého prostředí, bylo mi něco málo přes dvacet a ani ošetřovatelský tým, ani ostatní pacienti na mě nepůsobili dobře. Rodina a přátelé, kteří za mnou pravidelně chodili, byli v hrozném šoku, kam jsem se to „dostala“. Každou chvíli jsem byla na „pozorovacím pokoji“ před okénkem sesterny. Po většinu času přikurtovaná.

V letech 2009 – 2016 jsem byla v Psychiatrické nemocnici hospitalizována asi šestkrát. Už moje první hospitalizace v roce 2009 skončila asi po dvou týdnech na příjmovém pavilonu poté, co jsem přiznala, že mám myšlenky na smrt, na neklidu. Tehdy jsem byla v dlouhodobé depresi a měla i poruchu příjmu potravy.

Už ani nevím, jak to přesně bylo, ale přestala jsem cítit své tělo a toužila se k němu aspoň dostat skrze bolest a zároveň bolestí si ulevit od hrozné duševní trýzně a tak jsem se skrytě pálila cigaretami. Potíž byla v tom, že všude byly kamery, tudíž mě většinou našli, nebo to zjistili při prohlížení těla.

Byla jsem zmatená, dezorientovaná, nevěděla jsem, co se mnou děje a kde to vlastně jsem. Jediné, co jsem prožívala, byla hrozná nepopsatelná beznaděj a příšerný smutek, který neměl konce. Nějak mi ani nešlo moc jíst a tak za každé mé „zhroucení“ následoval útok ošetřovatelů. Asi nikomu by se to nelíbilo, kdyby vás nedobrovolně svazovali, a tak jsem se logicky začala zuby nehty všemi sily bránit. Přesně si pamatuji, že sestra naskočila nejdříve s první injekcí Apaurinem. Když nezabral, následoval Tisercin. A když ani ten vás nezklidnil, že jste jen leželi jako mrtvoly, tak následoval nejtěžší kalibr – antipsychotikum Haloperidol. Uzemnil spolehlivě, takže jste po souboji a injekcích usnuli a vzbudili se zcela přikurtovaní.

Většinou to bylo za nohy, ruce a když jste sebou šili, tak i přivázaný hrudník prostěradlem. Jestli jste se z toho chtěli dostat, tak vám nezbylo nic jiného, než hrát, že je všechno „v pořádku“. Což hrát moc dlouho, když je vám strašně zle, ani nejde. Když jste se s nimi tolik neprali, zkurtovali vás třeba při troše „štěstí“ „jen za ruce“.

To byla moje první návštěva neklidu… byla jsem tam přes měsíc, než mi jeden doktor zařídil „protekční pavilon“. Tehdy ještě Psychiatrické centrum – výzkumné centrum PCP, dnešní Klecany. Nikdy jsem se ale, zaplať pánbůh, nedostala na samotku, kde jste sami celé dny pod kamerou, jen holá postel a kyblík na výkaly. Jediná spása byla si jít zakouřit, občas na kuřárně bylo i veselo, to víte, když se sejde banda „pološílených, i šílených“ zoufalců, může to být i psina. Povídáte si historky, některé i mimo realitu, snažíte se podporovat, nebo někdy i naopak někteří dovedli pořádně ublížit…vždy to záleželo od lidí.

A další spásou byly návštěvní hodiny. Vy je ale stejně vnímáte jen tak letmo, že tam je někdo blízký, ale v podstatě jste úplně mimo. Jste zpráškovaní, že sotva odpovídáte. Byli i tací, s jinou diagnózou, kteří jen slintali. Ty pohledy na ně si pamatuji doteď, ale konkrétní osoby a obličeje už moc ne. Vím, že když jsem se poprvé dostala tehdy do léčebny, brala jsem ambulantně jedno antidepresivum, no odcházela jsem asi s osmi psychofarmaky – x antidepresiv, x antipsychotik a už ani nevím co ještě.

Dříve jsem si všechny léky zapisovala do deníků, které jsem si tam psala. Spoustu z nich jsem už zničila, nechci se k tomu už vracet. Pak jsem na neklidu skončila ještě tolikrát, že to už nespočítám. Důvody byly vždy ty, že jsem neměla vůli žít. Teda měla, ale v depresi jsem neviděla žádné zítřky. Je pravda, že někdy neklid dokázal vyvolat to, že člověk začal zápasit o život, aby se odtud dostal. Těžko říct, jestli to mělo pozitivní efekt, ale podmínky a zacházení byly hrůzostrašné. Postupem času se člověk na neklidu naučil chovat jako poslušný beránek, bez svého názoru. Kýval na všechny jejich pokyny, jen aby ho nechali být a dostal na příděl cigaretu.

Moje poslední „návštěva“ neklidu byla někdy v prosinci 2015. Byla jsem tehdy na příjmovém pavilonu, kam jsem se dostala sanitkou od své ošetřující lékařky. Asi 14 dní se můj stav nelepšil, a tak jsem se pokusila v koupelně oběsit. Nevím, jestli bohudík nebo bohužel, přišla jedna moje spolupacientka. Následoval můj „poslední “ – jakože opravdu poslední neklid. Už nikdy nedopustím, abych se tam dostala. Bylo mi tak zle, že jsem se údajně pokusila oběsit nahá sama ve sprše. Píši údajně, protože to psali v soudní lékařské zprávě, kterou jsem nedávno našla a roztrhala. Já si to vůbec nepamatuji.

Pamatuji si jenom, že jsem byla stále zamčená v pokoji, nechtěli mě pouštět při zoufalém klepání na záchod, tak jsem čůrala pod postel. Když jsem to tehdy řekla příteli, opravdu hodně se rozčílil a nechal si sjednat schůzku s primářkou. Nebudu jmenovat, ale pokud vím, tak je tam dosud. Co vím, tak jí opravdu hodně pohrozil, že tohle si ke mě dovolovat nikdo nebude, že jsem také jenom člověk. Lekla se a přístup ke mě se rapidně změnil k lepšímu.

Pak už si pamatuji jen elektrošoky, které mi možná na čas zachránily život, ale na druhou stranu úplně vymlely mozek. Jedny jsem měla v roce 2012 a druhé 2015/2016. Nechci být jejich odpůrce, v lecčems pomohly. I když stále bojuji s těžkými depresemi, už bych si je nenechala dát. Měla jsem i problémy s koordinací, motorikou apod… Ani nemluvím o tom, že mi to vzalo spoustu vzpomínek, zážitků, i těch krásných. O kognitivnich problémech už vůbec nemluvím, a na čas také hledáte, kdo vůbec vlastně jste. Nejsem jejich odpůrce, ani zastánce. Když někomu pomáhají, nemám nic proti. Ale já už je nechci.

To byla moje poslední návštěva neklidu. Po třetím elektrošoku a navrácení pudu sebezáchovy jsem se z toho asi za 2 měsíce dostala na příjmovém pavilonu. Tam mi kupodivu vždycky, protože už mě znali, pomohli.

Jo, ještě bych ráda vzpomenula, že při kurtování a boji o svobodu neváhali třeba na váš obličej dát polštář a kleknout si na vás, aby vás zpacifikovali…samozřejmě, že jste se hrozně dusili… o odkrvených rukách při silném stažení pásku se mi už také nechce mluvit. Dodnes, když mě třeba přítel chytne při škádlení za ruce, dostanu paniku. Co se týká personálu, né všichni byli špatní. Našli se asi 2 sestry a 2 ošetřovatelé, kteří vám vycházeli vstříc a snažili se naslouchat, ale to nebyla ani třetina…

Chtěla bych říct, že už je to pryč, ale mám permanentní pocit nebezpečí, někdy nočních můr. Žádné hezké sny, a spoustu zážitků, které jsem tu ani nepopisovala, vytěsněných. Při spaní musím mít svíčky, protože při otevření očí musím vidět světlo, jinak bych prožívala hrozné strachy. Bez léku bych neusnula. Dnes je mi 32, jsou to už 4 roky od poslední hospitalizace v PNB a mým největším strachem je to, že se v PNB ještě ocitnu, nedej bože v takovém stavu, že nebudu už ani vnímat realitu. Beru už jenom 3 prášky a uvidíme, jak to časem bude. Stále chodím každý týden na dlouhodobou terapii a kus cesty cesty mě asi stále ještě čeká…