Vtipálek mezi psychiatry s morálním kreditem?

15.05.2019

My lidé s duševním onemocněním jsme se donedávna domnívali: ačkoliv je psychiatrický systém nastaven obzvlášť nešťastně a místo léčby plodí jen planou represi, jsou mezi jeho exponenty lidé, kteří se přece jen nějakým způsobem vymykají. Naším hrdinou byl Radkin Honzák. Tento již poněkud starší pán proslul mezi pacienty svou nekorektností, bodrostí, ale zároveň určitým tahem na branku, který je v důsledku paradoxně léčivý. Umí shodit člověka z jeho piedestalu psychotické grandiozity zpátky na prdel, jak zřejmě rád říká, přesné zprávy o tom nemáme. A to především proto, že si pan Radkin brousí svůj ostrovtip na lidech, kteří často prošli přinejmenším těžkou medikamentózní léčbou, jestli ne něčím horším. Nevíme tedy co přesně říká, ale dojem je takový, že je to samorost a umí člověka popíchnout tak nějak správně.

Posílen těmito nespornými úspěchy vrhnul se Honzák na kariéru politického blogera. Zatímco ve svém psaní se rád profiluje jako člověk s morálním kreditem, který netouží po moci a jsou mu vlastní demokratické hodnoty, ve vlastním domě zdaleka tak zameteno nemá. Když vyšla najevo kauza týrání pacientů na jeho pavilonu 27, ovšem v přízemí, Honzák aniž by situaci blíže prošetřil a sešel se třeba někdy podívat o to jedno pověstné patro níže, napadl činnost novináře Michala Štingla en bloc způsobem, který je naprosto neomluvitelný, kdyby nebyl klausovský. Člověk jménem Štingl se na něj údajně obrátil s neetickým požadavkem, a aniž by Honzák blíže specifikoval, o jaký požadavek by mělo jít, spokojí se s krycím manévrem citování Bible... Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon atp. Přesto, co vypadá navenek jako nevinné blábolení, je ve skutečnosti rafinovaným způsobem, jak překrucovat realitu.

Honzák například ospravedlňuje poutání pacientů a další represivní prostředky prostě tím, že vytáhne ze svého klobouku historku o mladé ženě, která se málem ubránila zatčení policejní jednotkou. Že jsou však v Bohnicích stále přítomná klecová lůžka, že jsou lidé často bez možnosti si dojít na záchod zavíráni na samotku, o tom radši pomlčí. Přesto to, nebojme se říct, lišácky ospravedlní. Jestliže se mladá žena ubránila čtyřem policistům, co teprve mladý muž? Na toho je potřeba skočit v šesti a vymlátit z něj ten dopamin, nebo?

Je ale každopádně pozitivní, že se i švejkové Honzákova střihu dovedli něco přiučit u státníků, jejichž nedostatky tepou... Jen jim chybí troška lásky, troška toho pověstného štěstíčka a srdíčka, aby je tak zcela do budoucna nahradili.

Tomáš Vaněk

Autor je členem Studia 27 - Zaostřeno na duši