Veronika: Pavilon 27 je odporné místo

22.03.2019

Pavilon 27 v Bohnicích se nazývá Neklid a je to odporné místo, taková ta klasická "psychárna" s mřížemi, tvrdým režimem a "zombíky" pohybujícími se po chodbách. Jedna slečna dokonce chtěla vypít šampon, jak byla mimo. Vše mělo svůj řád. Nejdřív mě totálně omámili, svlékli a nahou přikurtovali k posteli na takové přípravně, kde jsem byla společně s jednou paní, která sotva mluvila.

Ale já jsem byla v takové mánii, že mi pusa jela pantem, než mi dali druhou injekci, po které jsem teprve usnula. Pak jsem se probudila sama na izolaci plné kamer s bažantem pro ženy. Nebyla to vypolstrovaná místnost, ale byla jsem tam sama a úplně zavřená bez možnosti odejít. Byla tam jen postel, zhruba ve středu místnosti, kamery a v rohu ten bažant. Ani se nepamatuji, jak jsem se stravovala, v té době jsem měla jen samá okna z léků. Nevím, jestli mě pouštěli ven, jestli jsem měla návštěvy, jestli mě koupali, nepamatuji si skoro nic. Jen si pamatuji, že jsem si myslela, že se obsah bažanta dá vypít, že v něm je voda a málem jsem ho vypila.

Prý jsem v té době měla hypománii, kdy jsem střídavě brečela a byla v pohodě. Zkoušeli na mne léky jako na pokusném králíkovi a čekali, co zabere. Nezlepšovala jsem se na jejich poměry dostatečně rychle, a tak mě chtěli poslat na elektrošoky. Naštěstí zasáhli rodiče a odmítli to. Já měla alespoň čas se v klidu zotavit po tom koktejlu léků, které pak zabraly a konečně jsem se cítila trošku jako člověk.

Následně jsem byla v pokoji hned za sesternou, kde jsme byly tři až čtyři a kde nás na noc zamykali a nereagovali na naše žádosti o záchod. Mávaly jsme na kamery, prosily, bušily na dveře, ale oni jen koukali na seriály a dělali, že nás nevidí. Přitom jsme byly přímo před nimi a rukama jsme prosily ať nás pustí ven. Oni se na nás jen smáli a pokračovali ve sledování seriálu. Až to jedna slečna nevydržela, dala si pod sebe prostěradlo a vyčůrala se na něj. Až v tom okamžiku zareagovali. Vlítli na nás a řvali. Cítily jsme se hrozně potupně, ale nebylo zbytí. Nedali nám na pokoj takový ten pojízdný záchod a nám se hrozně chtělo. Přitom to na nás bylo vidět, byly jsme přímo za sesternou a bylo tam velké prosklené okno. Stále jsme na něj bušily. Nevím, co si mysleli, že děláme nebo chceme, nebo jestli blázníme, ale neotevřeli nám.

Pak jsem byla na dalším uzavřeném pokoji, ale tam jsme měly ten pojízdný záchod. Bylo pro mě velmi náročné se před těmi slečnami v noci vyčůrat, ale věděla jsem, že ven mě nepustí. Měla jsem na pokoji holku s handicapem a druhou, která spala, vážně se potřebovala vyspat. Ta s handicapem byla na vozíčku a neustále nám narážela do postelí a vydávala takové divné skřeky. Snažila jsem se jí v tom zabránit, protože jsem chtěla nechat druhou slečnu vyspat. Ona se ale pak zaměřila na mě a nehty se mi zaryla do předloktí a zanechala mi na něm jizvy. Nikdo mi ránu neošetřil, ani nikdo nepřišel, byly jsme tam celou dobu sami. Jizvy mám dodnes.

Nakonec jsem skončila na pokoji se dvěma ženami s možností volného pohybu. Nesměla jsem vypít víc jak litr tekutin, aby léky zabíraly. Já ale měla furt žízeň a nezvládala jsem to. Proto mě pořád hubovali. Naštěstí jsem ale už mohla na záchod, kdykoliv jsem potřebovala, což byla výhoda. Byli velmi přísní v tom, co jsem mohla mít na pokoji. Když jsem se dožadovala pastelek na kreslení, musela jsem je poctivě odnášet na sesternu. I když moje čmáranice vypadaly příšerně, protože mi odešla jemná motorika, tak jsem byla šťastná, že si můžu kreslit. Pastelky vám rozhodně nedají hned, musíte si je po čase zasloužit.

Zamykali nám i potřeby na mytí. Šampon, kondicionér a kartáček s pastou jsme si každý večer vyzvedávaly ze zamknuté skříně a společné mytí bylo vrcholem večera. Voda byla vždy studená a mně se moc nechtělo mýt si vlasy, proto jsem vždy vypadala ještě hůř, než mi bylo. Pak jsme vše odevzdaly a mohly jsme jít na pokoj. Pořád přemýšlím o tom, jak mě koupali, když jsem byla mimo, a jestli mě vůbec koupali. Mám vážně hrozná okna a nejspíš si na tu dobu nikdy nevzpomenu, což mi ani tak nevadí. Museli do mě cpát šílené dryáky, protože jsem byla vážně mimo.

Při obědech a večeřích nám počítali příbory, hlavně nože, každá jsme musela odevzdat ten svůj a hlídat si ho. Byl by průšvih, kdyby nějaký chyběl. Jídlo nebylo až takový děs. K snídani byly buď rohlíky, nebo chleba. Překvapivě jsem začala nabírat až po léčebně a tam jsem si držela svou váhu. Hodně jsem v mánii zhubla, a to mi vydrželo celou léčebnu, asi díky pravidelnosti. V jídelně byla i televize, tak jsme tam trávily dost času, a ač nám hudbu zakazovali, protože by nás mohla opět rozjet, tak jsme si pouštěly hlavně písničky a u toho blbly.

Mobilní telefony jsme měly na sesterně a povolený byl denně jeden hovor vždy od jedné hodiny, kdy začínaly návštěvní hodiny. Když bylo pět minut po jedné a rodiče nikde, tak jsem jim už celá nervózní volala, kdy přijdou a oni třeba zrovna parkovali. Chodili za mnou téměř každý den a já je vyhlížela. Jednou jsem si u mamky na mobilu chtěla pustit hudbu, když přišla sestřička a důrazně to zakázala. Nevěděla jsem proč, když v jídelně hudba jela od rána do večera, ale prý nesmím, že by mě to mohlo znovu rozjet, což mi potvrdila i terapeutka, že hudba prostě ne-e.

Na sesterně jsme měly i cigarety a zapalovač, takže si ženské chodily zapalovat tam a pak musely jít celou chodbou až na kuřárnu, kde byly kamery. Vždycky mi ten smrad hrozně vadil, než jsem ke konci pobytu na Neklidu začala také chodit žebrat o cigarety, nebo mi daly potáhnout na kuřárně. Sestřičky se mě snažily z kuřárny vyhánět, když mě tam viděly, ale moje potřeba si zakouřit byla stále silnější a silnější.

Každé ráno probíhala vizita a jednou týdně byla velká vizita. Měla jsem svou lékařku, která mi pořád cpala materiály o mé nemoci a snažila se mě přesvědčit, že jsem nemocná a mám si to uvědomit. Nesnášela jsem ji. Pořád mi něco zakazovala a byla na mě přísná. I rodičům stále něco vysvětlovala, ale jediná šance, jak se odtamtud dostat byla přijmout ty její kecy a uznat, že jsem nemocná, respektive, že mám bipolární poruchu. Nevěřila jsem jí to a stále nevěřím. Jen kvůli jedné epizodě nemusím mít hned "bipolárku".

Možná bych byla na Neklidu o týdne méně, ale nebylo místo na terapeutickém oddělení, a proto mě tam drželi skoro čtyři týdny. Ten poslední týden byl ten, kdy jsem začala navštěvovat kuřárnu a loudila jsem od ženských cigarety, než mi je rodiče začali kupovat sami. Od té doby je ze mě kuřačka. Na terapeutickém jsem se rozkouřila mnohem víc. Trápilo mě to, ale lékařům to bylo jedno, prý to tak má skoro každý. Ostatní mi nevěřili, že jinak nejsem kuřačka, protože jsem jela jednu za druhou, buď ze stresu, nebo hlavně z nudy.

Poznala jsem pár lidí, kterým Neklid pomohl. Byli nebezpeční sami sobě a okolí a policie je musela odchytávat a oni se s ní prali. Léky je pak dostaly z nejhoršího a oni mohli zase začít fungovat. Nicméně se pak několik měsíců nebo let sbírali a snažili se na tuto zkušenost zapomenout. Kdybych pevně nevěřila, že si moje duše vybrala mít tuto zkušenost, tak bych se s tím vyrovnávala mnohem hůř. Nikdy se tam nechci vrátit a lituji každého, kdo tam kdy byl, i když mu to třeba pomohlo.

Na Neklidu jsem se cítila jako "zombík". Neznala jsem slovo sebeúcta nebo důstojnost. Žila jsem v neustálém strachu, že když šlápnu vedle, budou mě tam držet tak dlouho, jak oni uznají za vhodné, nebo mě nedej bože pošlou na elektrošoky. Měla jsem strach, že když nepřistoupím na jejich hru a nepřizpůsobím se, tak se odtamtud nikdy nedostanu a zase mě zdrogují. I teď, po dvou letech, se mi zdají noční můry z Neklidu, kde nemám nic pod kontrolou a oni mi píchají injekce do zad. Žiji v neustálých obavách, že mě zase zavřou a já budu muset tím peklem projít znovu.

Konečně nastal den D a já si sbalila svůj igelitový pytel a šla jsem na terapeutické oddělení, které bylo jen o patro výš, takže jsem svůj veškerý pobyt tam strávila na pavilonu 27. Slečna, se kterou jsem byla na Neklidu, se mnou byla i na terapeutickém. Jen ji tam odvedli o pár dní dřív a ona se tam už lépe orientovala, proto mě provedla na novém oddělení. Byla to obrovská změna. Měla jsem strach, jak to tam bude vypadat a celkem mě děsily společné záchody, pokoje po tolika lidech a společné jídlo. Bála jsem se jíst před ostatními lidmi, ale kamarád Honzík mi pomohl. Slíbil mi, že když to nebudu chtít sníst, mám si i tak jídlo vzít a on ho za mě dojí. Byla jsem mu neskutečně vděčná. Společné záchody byly problém pro spoustu holek a často si některá šla pro lék na podporu trávení, protože prostě nedokázala jít na velkou. Záchody se samozřejmě nedaly zamknout a nebyli jste tam skoro nikdy sami. Já tam pravidelně narážela na Honzíka, proto jsme si ze srandy začali říkat "manželé po 20 letech". Také tam chodili někteří kouřit, když byla kuřárna zavřená.

Po prvním dnu na terapeutickém mě málem poslali zpět na Neklid, protože jsem jim ztropila scénu ohledně jídla. Měla jsem už dřív problém jíst před ostatními lidmi a doktorce jsem se tam rozbrečela, když jsem jí to říkala. Měli pocit, že jsem se příliš neaklimatizovala a chtěli mě poslat zpět dolů. Já mám prostě jiné tempo a potřebuji chvilku času na přizpůsobení se a na terapeutické jsem byla připravena už týden, kdy jsem cítila, že se chci posunout. Navíc jsem dřív trpěla úzkostmi, což nikdo nevěděl, nezajímali se o mou předchozí léčbu. Dokonce mi sami od sebe snížili léky na štítnou žlázu, moje endokrinoložka pak zuřila.

Dole terapie nebyly, naopak nahoře terapie probíhaly každý den. Měli jsme klasické terapie, arteterapie, hipoterapie se zvířaty, různé dílny - košíkářskou, hrnčířskou, výrobu svíček atd. Klasické terapie byly povinné, na arteterapie vás museli napsat a pak to bylo povinné a na ostatní jste šli podle toho, jak daleko jste se dostali. Někdy jste museli mít doprovod, někdy vás pustili samotné, někdy jste měli zákaz. Byla jsem se jednou podívat u koní a také jsem se projela. Na hřbetu koně se cítíte skvěle, i když mi zadek pořád klouzal na stranu a nedokázala jsem se pořádně uvelebit a sedět rovně. Jako terapie je to skvělý nápad. Také jsem vyrobila dno košíku a jednu svíčku, kterou teď máme doma jako vzpomínku. Také mě psali často na arteterapie. Byla jsem tam asi třikrát a dost mě to štvalo, protože jsem neuměla moc kreslit, jen abstrakce a oni chtěli hlavně postavy a podle toho se nás snažili "odhadnout". Jednou se tam strhla hádka, protože slečna namalovala vlasy a terapeutce to přišlo jako balvan, který má na hlavě a něco ji tíží. Slečna se snažila vysvětlit, že neumí kreslit kadeře, ale terapeutka si jela to svoje, a tak se pohádaly.

Když nás sestřička vyvedla na společnou procházku do toho krásného areálu, tak jsme moc rádi šli. Asi čtyřikrát se stalo, že si rodiče dali pauzu a nepřijeli. Jezdili takovou dálku a museli v práci kvůli mně zavírat dřív, tak se stalo, že museli pracovat, nebo měl táta trénink. Byla zima a foukal studený vítr, takže jsme se vždy nabalili do všeho, co jsme s sebou měli a vyrazili. Bývala to sranda, protože jsme ušli jen pár metrů a museli si sednout na jednu z laviček, které byly po celém areálu. Byli jsme hned strašně unavení, takže jsme odpočívali a seděli. Zvedli jsme se a opět ušli jen pár metrů a zase se posadili. Moc jsme toho nezvládli, i když jsme se ven moc těšili. Nakonec jsme venku strávili tak půl hodiny a už jsme byli zpět na terapeutickém. Kupodivu s rodinou jsem toho nachodila hodně. I s Martinem jsem byla venku až hodinu a stále jsme se procházeli.

Na otevřeném oddělení, hlavně na kuřárně, jsme se hodně skamarádili, přece jen, táhli jsme za jeden provaz. S kamarádem Tomášem jsme se každé ráno pevně objali, což nám zatrhli, když nás viděli, ale nám to pomáhalo, když jeden či druhý balancoval na okraji deprese. Tak jsme to dělali tajně. Bylo to vždy takové vřelé objetí, kdy jsem ho pohladila po zádech a předala mu trochu své pozitivní hřejivé energie. On byl moc milý, hezký, mladý a sympatický, celkem se mi i líbil, ale nic víc mezi námi v léčebně, ani po ní, nebylo. Bylo super, jak podporující parta jsme byli, i když jsme se vlastně vůbec neznali a každý z nás měl zcela odlišný životní příběh. Neklid byl třeba právě pro Tomáše tak hrozný, že fláknul židlí o zem a rozřízl si ruku. Měl pěknou řádku stehů a jelikož to byl trumpetista, velice rychle se dostal do deprese z toho, že už nikdy nebude moct hrát. Každý den byl zoufalý, protože už chtěl dostat svoji trumpetu. Táta mu ji nechtěl přivézt, ale když mu ji konečně přivezl, byl pomalu ještě v horším stavu, protože ho prsty nechtěly poslouchat.

Bylo pár pokusů o to, nebrat prášky a vyhazovat je. Můj kamarád Honzík se o to pokusil a akorát pro něj přišli "kluci" zezdola a odvedli ho na Neklid. Mrzelo mě to, že to tak dopadlo, netušila jsem, co se stane, ale nejspíš byl takový protokol. Řekla jsem to na něj sestřičce, která mi ale oznámila, že se to ví a už šel. Když se pak vrátil zpět na terapeutické, měla jsem strach, co mi řekne, ale byl chápavý a uznal, že udělal blbost a že mezi námi není žádná zlá krev. Nechtěla jsem to na něj prásknout, ale byl hrozně zrychlený, každému vařil kávu, přerovnával květináče a obrazy a byl hrozně mimo. Měla jsem o něj strach.

Každé ráno se četl denní rozvrh a každý, kdo měl zájem, se zapisoval na takový papír. Na něm stálo například lékař, terapeut, mytí stolů, propustka a kdo chtěl, tak se k jednotlivé kolonce mohl zapsat. Když jste stáli o konzultaci s terapeutem, tak jste se jednoduše zapsali do té kolonky a oni vám zařídili konzultaci. Bylo zvykem zapsat pouze příjmení a pak se četlo, třeba terapeut - pan Novák, lékař - paní Nováková. Jeden týden jsem dostala na starost přečíst tento rozvrh a měla jsem hrozné úzkosti, že bude pozornost zaměřena jen na mě. Řekla jsem si, že to pojmu po svém, a tak jsem četla: "Pan Pepík Novák chce jít k terapeutovi, Paní Sandra Nováková by ráda navštívila lékaře." Snažila jsem se přidat trošku lidskosti a snad se mi to i podařilo.

Vždy v úterý dopoledne docházel pan doktor Radkin Honzák na velkou skupinovou terapii, na kterou chodili i jiní pacienti. Ve společenské místnosti se udělal velký kruh a pan doktor pokládal otázky, vždy jsme odpovídali v pořadí v jakém jsme seděli. Vše pak po skončení probíral s doktory. Mně to však přišlo zbytečné. Položil jednu nebo dvě otázky, víc se nestihlo a neměla jsem tušení, co to o nás vypovídá. I přes to, byl pak doktor velmi milý a snažil se být lidský a chápavý.

Odpoledne se vždy hrozně táhlo, protože byly návštěvy a když návštěva nedorazila, byl to dlouhý čas. Sice jsme mohli na procházku se sestřičkou, ale to bylo na půl hodiny až hodinu. Hlavně jsme nesměli jít spát, to si velmi hlídali. Na posteli jsme se válet mohli, ale spát ne. Když naši zrovna nepřijeli, tak jsem většinu toho času byla na kuřárně. Vždy tam někdo byl, a tak jsme zabíjeli čas společně s ostatními pacienty. Naštěstí to bylo asi třikrát až čtyřikrát za měsíc, i když lékařka prskala, že jezdí tak často, přesto je to neodradilo a jezdili za mnou.

Každý večer jsem se chodila sprchovat o půl osmé. Nejdřív se sprchovaly holky a pak kluci. Měli jsme takový fígl na teplou vodu. Zapnuli jsme všechna umyvadla na plné pecky, chvíli počkali, a pak byla voda jakžtakž teplá a dala se umýt i hlava. Možná proto byla dole voda tak studená. Ty trubky neměly čas se zahřát. Pak v osm hodin jsme dostávali léky. Bavilo mě, když jsme na ně stávali frontu s lahvemi v ruce a klábosili o tom, kdo zase zdržuje a polyká léky po jednom. Zoufalci u toho seděli na židlích a čekali. Největší mučení bylo, když v té době zamkli kuřárnu, stejně jako v době terapií nebo když se jedlo. Někteří, jako já, zezačátku dostávali ještě léky na spaní v půl deváté a v devět se chodilo většinou spát.

Poslední týden nám dali na pokoj jednu blondýnu, která byla v mánii, ale na Neklid ji dát nemohli kvůli kapacitě. Byl to děs, pořád si pro sebe mluvila, ve dne v noci, a my ji musely poslouchat. Pořád vykřikovala a nadávala a byla celkově velmi protivná. Za pár dní měla nehodu, spadla ze židle a vykloubila si rameno. To teprve začala ta pravá zábava. V noci, když potřebovala na záchod, volala na sestřičky, aby jí přišly zvednout, a tím vzbudila celý pokoj. Byly jsme strašně nevrlé a křičely na ní, ať je zticha a ona pořád jen "sestři, sestři". Bylo to na palici, ale zlepšila se. I přes tu děsnou mánii se začala zlepšovat a pak se nám všem omlouvala, že asi příliš mluvila. A to to zvládla i bez Neklidu jen s léky!

Když jsem byla první víkend doma na propustce, tak jsem se skoro sesypala. Nedokázala jsem si ve vaně ani umýt vlasy, jak jsem měla ochromenou jemnou motoriku a jen jsem brečela a pomalu se těšila zpět. Druhá propustka už byla o něco lepší, a pak mě konečně mohli pustit domů. Večer předtím, než mě pustili, jsem měla do jejich deníku napsat něco hezkého. To prostě nešlo. Nedokázala jsem jim za nic poděkovat, když mě tak zničili. Prý jsem ušla velký kus cesty, ale spíš si myslím, že jsem se jen potřebovala vzpamatovat z Neklidu. Terapie mi nic nedaly, protože jsem nemohla být sama sebou a říkat, v co věřím. Kdyby ano, pobyla bych si tam mnohem déle. Zakázali mi totiž cokoliv spirituálního a spiritualita je součástí mé osobnosti. Naučila jsem se jen to, jak fungovat na jakémsi táboře s cizími lidmi a jak vykouřit krabičku denně. Víc mi to vzalo, než dalo. I když jsem si tuto zkušenost vybrala, někdy bych si přála ji nemít, protože je to hrozně těžké. I když jsem teď lepším člověkem, vděčím za to především sobě.

Hospitalizace má svůj důvod a smysl. Moje kamarádka Zdeňka se pokusila o sebevraždu a díky terapii by si na život už nikdy nesáhla. Naučila se mít se ráda a vážit si života. Pastor Jirka se také začal otevírat a jeho těžká deprese ho neničila tolik jako dřív. Čerstvá maminka Jolanka měla poporodní psychózu a když odcházela, vypadala jako normální zdravá žena. Viděla jsem tam tolik ztracených a ztrápených duší, které se chtěly vyléčit. Doufám, že se jim to podařilo. Vím, že se Tomáš vrátil zpět ke hraní a je z něj úspěšný muzikant.

Toto období bylo asi nejtěžší pro mé rodiče, protože mě tak moc milují. Už jen učinit to rozhodnutí, nechat mě zavřít, dost obrečeli. Každý den mě pak navštěvovali. Dívat se na mě v tom stavu bylo také velmi obtížné. Petr mne nenavštívil, málem mě v mánii odstřihl, protože jsem mu fakt moc psala. Martin mě navštívil dvakrát, ale jeho první návštěvu na Neklidu si nepamatuji. Jezdili za mnou i obě babičky, teta a brácha, v podstatě celá moje rodina, a snažili se mě podpořit a rozptýlit. Čas v léčebně plynul hrozně pomalu, takže jsem za návštěvy byla moc vděčná.

Trvalo mi půl roku, než jsem jim odpustila, co mi provedli, ale mám je moc ráda a vím, že to bylo těžké.

Od mé první injekce už uplynulo spoustu dní a já začala brát léky, které mě měly srovnat. Názvů bylo hodně. Já se nezlepšovala, takže mě na Neklidu málem čekaly elektrošoky. Na otevřeném oddělení se léky začaly snižovat a mně bylo stále líp a líp. Nakonec mi odebrali i léky na spaní a já poprvé po letech spala bez něčeho, co by mě tlumilo a pomáhalo mi navodit spánek. Léky beru stále, beru antipsychotika a stabilizátory nálad. Nevím, jak dlouho je budu brát a jestli někdy vůbec budu bez nich. Jsem ale smířená s tím, že se do konce života musím hlídat a dávat na sebe pozor. Dokonce mě pro mou nemoc odmítli ve stacionáři a v jedné terapeutické skupině, protože by to pro mě bylo příliš intenzivní a mánie by se mohla vrátit. Nakonec mě nevzali ani ve stacionáři Kaleidoskop, kvůli bludům, které jsem měla. Ze začátku mne léky strašně tlumily a já pořád spala, nebo jsem byla unavená, to se naštěstí srovnalo. Chodila jsem si odpoledne schrupnout, protože jsem to nevydržela až do večera. To se naštěstí po snížení léků zlepšilo a já teď chodím spát až večer. Nicméně jsem začala mít problémy s usínáním, a tak mi psychiatr dal nějaké léky. Pořád jsem silně stahovala čelist nebo měla katastrofické myšlenky a nemohla jsem kvůli tomu usnout.

Jinakost a odlišnost se do tohoto světa příliš nehodí a určitě se nehodí do Bohnic. Když mi spolupacientka z legrace navrhla, že se dáme obarvit na modro, tak jsem to okamžitě zamítla. Jindy možná, ale ne na propustce z Bohnic. Ještě by si mysleli, že mám opět mánii. I můj psychiatr se velmi podivoval, když jsem se dala z blond obarvit na hnědo. Hned ho zajímalo, jestli jsem v pořádku a co tu změnu zapříčinilo. Měl o mě strach, ale já jen potřebovala změnu. Já osobně miluji originály a velké osobnosti a odlišnosti, ale lidé, kteří vyčnívají, jsou vždy na očích a jsou často odsuzováni za to, jací jsou. Stačí mít jen svůj osobitý styl nebo se rozhodnout nebrat léky a hned jste v hledáčku. Je potřeba si stát za svými názory a převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, a to vyžaduje velkou odvahu.

Velkou odvahu také vyžaduje nechat se hospitalizovat dobrovolně. Dostat se do stádia, kdy už víte, že to sami nedáte a že potřebujete pomoc. Není nic nepříjemnějšího, než když vás eskortuje policie. Podle toho se k vám také chovají. Mají vás za největšího blázna a jste tam většinou nedobrovolně. Po nějaké době vám dají podepsat papír, že jste tam dobrovolně a vy můžete podepsat reverz, jako to udělala jedna moje kamarádka. Nebyla ještě ok, ale chtěla pryč. Po pár dnech usoudila, že ještě není v pořádku a do Bohnic se ráda dobrovolně vrátila.

Veronika Lacinová 

Autorka napsala o svých zkušenostech knihu Cesta z temnoty mojí duše, aneb Jak se obyčejná holka dostala do Bohnic, které jí převrátily život vzhůru nohama. Zpověď 29leté ženy, která si prošla těžkým obdobím, a přes to všechno se dokázala opět postavit na nohy a začít žít.