V Bohnicích mi hodili klacek pod nohy

23.10.2019

Byl jsem hospitalizovaný od 28. června 2019. S doporučením od lékaře jsem šel dobrovolně na centrální příjem v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Umístěný jsem byl na pavilon 23. Ošetřující lékař se mi nesnažil upravit medikaci, ačkoliv hypnotika by měla například se spaním pomáhat hned. Jen mával rukou, že musím vydržet. V prvním týdnu jsem se nedočkal ani skupinové psychoterapie, kterou jsem měl slíbenou.

Druhý týden přišla paní doktorka, kterou jsem v životě neviděl a oznámila mi, že mne má na starosti. Změnila mi léky na spaní, které mi pomohly a za to jsem byl rád. V tomto týdnu jsem také mluvil s psycholožkou, která se zajímala, proč jsem se vlastně do Bohnic dostal. Svěřil jsem se jí, že mi není příjemné tam být, protože jsem byl zvyklý všechny situace zvládat sám. Zeptala se, jestli si o sobě myslím, že jsem superman. Zařekl jsem se, že s ní mluvit nebudu, protože tento přístup mi k pacientům připadá nevhodný.

Třetí týden jsem měl opět jinou lékařku. Ani ji jsem neznal a znovu mi změnila celou medikaci. Doba účinnosti antidepresiv je tři až osm týdnů. Když jsem ji na to upozornil, tak druhý den jsem měl opět původní antidepresiva, ale generické produkce. To jsem raději nekomentoval.

Ve třetím týdnu také došlo na moji první skupinovou terapii. Už jen vidět tolik lidí ve špatném stavu bylo dost negativní. Domníval jsem se, že paní psycholožka je schopna chápat lidi, se kterými mluví, ale v tom jsem se mýlil. Ptal jsem se jak řešit stav, který jsem výjimečně také zažil, že celý den nebudu moct vstát z postele. Odpověděla, že si mám vážit toho, že mám předepsané jen dvě aktivity a vždycky je možné vstát a zúčastnit se jich. Potvrdila mi, že sama nikdy netrpěla depresí. Když si jako zdravotní bratr nastuduju knihu o transplantaci srdce, tak to také neznamená, že mohu transplantovat srdce. Stejný pocit jsem z ní měl. Dále se nás ptala, k jakému zvířeti bychom se mohli přirovnat. Pod jejím dojmem jsem sdělil, že si připadám jako dinosaurus. Od psycholožky jsem čekal spíš podporu, než absurdní dotazy. 

Na oddělení byla pacientka, která trpěla poporodní depresí. Manžel ji zřejmě velmi srážel, nechápal a nerespektoval. Myslel si, že je jen líná chodit práce nebo se starat o dítě. Jako empatický člověk jsem jí podal pomocnou ruku. Byla však na mě závislá a téměř beze mě neudělala ani krok. Předpokládám, že právě ona později poskytla lékařce nepravdivou zprávu o náznaku mého sebevražedného úmyslu.

Čtvrtý týden při velké vizitě jsem navrhl, že podám negativní revers. Chtěl jsem si vzít měsíc volno a doléčit se doma. Všichni včetně primáře s tím souhlasili a byli nadšení, že jsem plný energie a dal jsem se do pořádku. Paní doktorka si mě ještě zavolala, že ve 14 hodin mám přijít k podepsání reversu. Šel jsem se spolupacientkami do V. kolony na kofolu a pak jsem se vrátil na oddělení. Bylo těsně před druhou hodinou a chtěl jsem jít znovu ven.

Když jsem otevřel dveře od pokoje, tak tam stály tři gorily. Jeden mě hrubě chytil za ruku a řekl, že nikam nejdu. Vyvlíknul jsem se a ptal, co to má znamenat. Okřikl mě, ať nejsem agresivní. Nepustili mě. Paní doktorka, která mi slíbila dát podepsat ve dvě hodiny negativní revers, najednou přišla a oznámila, že mě musí dát přeložit na pavilon číslo 20 na uzavřené oddělení.

Byl jsem v tu chvíli absolutně neinformovaný, nevěděl jsem co se děje a nesouhlasil jsem s tím. Nenechali mě ani nikomu zavolat. Tři gorily mě čaply a s taškami hodily do sanity. Na dvacítce jsem seděl a mírně se klepal, protože člověk v takové situaci nemůže být v klidu. Tamní paní doktorka řekla jednomu zřízenci, že jsem určitě agresivní, ať tam zůstane. A hned si to zaznamenala do dokumentace, což jsem absolutně nepochopil. Odmítl jsem cokoliv podepsat. 

Přes noc jsem trochu spal a ráno na velké komunitě byli i lékaři. Takže jsem se tam zeptal své ošetřující lékařky, co to má znamenat a proč tam musím být. Oznámila mi, že nemohu odejít a hospitalizace je změněná na nedobrovolnou.

Druhý den v pátek přijel otec a vlastně mě zachránil. Ptal se na smysl mé hospitalizace a bylo mu řečeno, že mě propustí v pondělí, nebo v úterý. Nevím jaký smysl by mohla mít nedobrovolná hospitalizace na čtyři dny, když do té doby ani nemůže rozhodnout soud. Doktorka s námi odmítla komunikovat a nedovolila mi ani vycházku s otcem po areálu. Nesměl jsem ani na oplocenou zahrádku u pavilonu.

Za další hodinu si nás doktorka s otcem zavolala a sdělila, že máme pravdu a nemá smysl na takto krátkou dobu nařizovat nedobrovolnou hospitalizaci. A opět slíbila vyhovění žádosti o revers. Tu už jsem tentokrát mohl podepsat a odjet domů.

Je to skoro tři měsíce a stále se s tím nemůžu smířit. Jelikož jsem zdravotnický bratr, tak vím jak vypadá informovaný pacient s potřebnou péčí. Tohle v Bohnicích vážně nehledejte. Neumím si představit, že bych se takto já choval k pacientovi. Myslím, že v tom stavu mi hodili klacek pod nohy a místo pomoci mě v tom nechali vymáchat.