Už nikdy v životě se nedostat do PN Bohnice

26.05.2019

Poprvé jsem nastoupila dobrovolně do Psychiatrické nemocnice Bohnice v roce 2018 s vírou, že tam najdu odbornou pomoc. Dostala jsem se do pavilonu 27. "Naštěstí" nahoru - tedy ne na neklid. Ale stejně chci zveřejnit, s jakými poměry jsem se tam setkala. Protože to nesmí být tabu. Je urgentně nutné změnit přístup k pacientům a také podmínky, v kterých tam nemocní jsou.


Jeden z mých zážitků z pavilónu 27. Ve 3 hodiny ráno moje cesta na toaletu. U společného umyvadla před WC spolupacient. Stál a funěl. Na sobě měl tričko sahající k bokům (a jinak nic).

Nejsem žádný zajíc, abych se vyděsila z nahého chlapa a s křikem utekla. Tak jsem vstoupila do místnůstky pro ženy. Zavřela za sebou dveře, co se nedají zevnitř zamknout a prolétlo mi hlavou, že se fakt ale bojím, protože to byl chlap jako hora. Netušila jsem, co může udělat, v jakém psychickém stavu se zrovna nachází, po jaké medikaci.

Slyšela jsem, jak prochází kolem těch dveří, za kterými jsem byla. Zhasnul. Asi se tím pobavil, protože tušil, že se bojím. Vzápětí ale rozsvítil a vyšel na společnou chodbu. Když jsem se vracela, seděl na židli u stolku a tričko měl stažené na stehna. Prošla jsem kolem něj do ženského pokoje kolem zavřené sesterny, odkud sestry nemají výhled na společnou chodbu.

Ještě než jsem usnula, tenhle XY přišel do šera ženského pokoje (do pokoje žen byl zákaz vstupu mužů a naopak) funěl a stál tam. Pak se sebral a odešel z pokoje kolem sesterny na společnou chodbu. Co jsem měla udělat? Letět za sestrami a ztropit humbuk?

Při diagnóze s názvem "těžká depresivní fáze bez psychotických příznaků" není energie cokoli vymyslet. Fungujete jako stroj a smutný pes. Co jsem věděla ale naprosto jistě - oddělení by mělo být zabezpečeno tak, aby k podobným situacím vůbec nemohlo dojít!!! Řekla jsem o tom své kamarádce, ta prohlásila: "přelet nad kukaččím hnízdem". Víc jsme se k tomu nevrátily.

Popíšu, pro lepší představu , jaké je tam prostředí, pro ty, kteří tam nebyli. A děkujte bohu za to, že jste se tam nemuseli dostat. Jedná se o uzamčené oddělení. Hodně ošklivá a stará chodba. Stejně ošklivá společenská místnost a zároveň jídelna. Pokoj pro muže s cca 10 lůžky, pokoj pro ženy s 12 lůžky. Všude zamřížovaná okna. Mezi pokoji veliká sesterna. Na dveřích sesterny oznámení, že pacienti mají klepat. Pacienti mnohokrát čekali před sesternou velmi dlouhou dobu.

Společná koupelna (přes den zamčená! to jsem tedy také nepochopila) se třemi otevřenými kójemi a sprchami. Věšák na prádlo plný mokrých věcí pacientů. Na dveřích dvě cedule: teď se myjí muži a teď se myjí ženy. Koupelna se nedá zevnitř uzavřít. Personál 1x denně koupelnu myje. Odpady špatně odtékají, takže po osprchování prvního pacienta zůstávají na zemi špinavé louže. Není si kam odložit pyžamo, ručník, věci, které si svléknete. Při oblékání nohavic od pyžama se musíte snažit, aby se látka nedotkla podlahy, protože by okamžitě nasála špínu.

Místnost, ve které jsou WC (jedno pro muže, jedno pro ženy), je také společná. Na dveřích je otáčecí cedule obsazeno - volno a zevnitř není možné se zavřít. Prostor nad WC nahoře volný, vše je slyšet. V místnosti je jedno společné malé umývadlo a ačkoli ho personál myje 1x denně, o čistotě a hygieně se tady absolutně mluvit nedá. Dlaždičky kolem například od krve; no raděj nebudu zabíhat do detailů. Když se pánské WC ucpalo , používali muži i ženy to dámské. Asi jsem rozmazlená, když mi vadilo, že nemůžu dveře zamknout zevnitř. Našly se i ženy, které měly dveře otevřené, muži je měli otevřené často.

V pokoji naprostá absence soukromí. Totálně tvrdé lůžko, na kterém je utrpení ležet. Úložný prostor je pod matrací. Zdvihnete matraci, prostěradlo a peřiny se sesunou, protože podklad je umělý a klouže. Ráno do pokoje vtrhne sestra která desinfikuje stolky a poličky. Sestry direktivně vyžadují, aby při stírání nepřekážely žádné věci. Další úložné místo, než postel a podlaha, tam není. Ovšem ani tam se nesmí nic dávat. Na ženském pokoji je malé umyvadlo a ještě menší oprýskané zrcadlo. Jedno.

Všichni, muži i ženy, jsou v různém psychickém stavu. Naprosto žádné soukromí je nejen na pokoji, ale úplně všude.

Ošetřující lékařka se ráno ve společné místnosti přede všemi všech ptá, jak se vám daří. Má přívětivý tón, ale není vůbec milé, když každý musí přede všemi odpovědět. Individuální konzultace je pak s lékařkou, pokud se pacient ráno zapíše do kolonky na přichystaný papír.

Při rozhovoru s lékařkou se pacient dozví, jaké mu byly naordinovány léky. Ty pak rozdávají sestry. Pacienti čekají na léky ve frontě před sesternou. Sestra má před sebou otevřené desky, léky dle dokumentace vydává. Názvy léků pro mne byly neznámé a co mi před tím říkala lékařka, jsem si detailně nezapamatovala. Sestra nejen nesdělovala, jaký lék podává a jaká je jeho síla, ale nedovolila ani nahlédnout, co mám ve své dokumentaci naordinováno. Pokud jsem se snažila podívat, byla jsem energicky upozorněna, že na to nemám právo!

Pokud se některá pacientka nechovala jako hodný beránek a začala "dělat problémy", personál se začal chovat doslova jako sršni. Já jsem se jako hodný beránek chovala, takže ke mně sestry nebyly neslušné. Ale tvrdé byly, to ano. Na druhou stranu chápu, že tam asi žádná "jemná duše" pracovat ani nemůže.

Nejde tam z pohledu pacienta přijmout mnoho věcí.

V zájmu budoucích pacientů musím zdůraznit, že je třeba:
aby prostředí bylo hygienické,
aby sestra při vydávání léku sdělila jeho název a gramáž (miligramáž),
aby se k pacientovi, který je například v mánii, choval personál přesto slušně.

Přišlo mi jako degradace člověka, že vám sestry otevírají noční stolky a kdykoli (nezáleží, zda za vaší nepřítomnosti či přítomnosti) kontrolují věci. Popřípadě věci vyhazují. Na začátku hospitalizace zabavují nejen veškeré doklady, ale i lítačku na MHD. Pacientům nejsou dovolena sluchátka, jakoby se dalo uškrtit na tom tenkém drátku. Mně třeba povolili mít u sebe mobil. Ale pacientka, která "zlobila", byla "na oplátku" bez možnosti spojení s blízkými na hodně dlouhou dobu.

Když jsem se pak dostala do Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech, tam je celý tým nejen na profesionální, ale hlavně vysoce lidské úrovni. Slušnost k pacientovi za každých okolností. Takže je to možné!

Podruhé jsem se dostala do PNB v roce 2019 již nedobrovolně. Nechtěla jsem tam, protože už jsem věděla, jak to tam chodí. Jenže z deprese jsem nebyla venku. V případě nedobrovolného nástupu je deprivace pacientů ještě větší.

Nejpozději třetí den od začátku hospitalizace dostávají nemocní písemné soudní rozhodnutí. To bohužel při psaní tohoto příspěvku nemůžu najít, necituji tedy přesně. V dopise v podstatě jde o soudem určenou, nebo jak to napsat, soudem vyřčenou, nesvéprávnost. A protože člověk v depresi navíc bohužel příliš ani nerozumí psanému textu, nepřidá to na klidu.

Dostat se na čerstvý vzduch - pouze po areálu PNB a ne hned v začátku hospitalizace - lze hromadně, za doprovodu sestry, cca na 20 min. Když chce jít pacient na procházku (zpočátku opět pouze po areálu) se svými blízkými, musí mít naordinováno ošetřující lékařkou svolení. O to pacient žádá. Pacientův blízký člověk - rodinný příslušník - v tom případě musí zazvonit za dveřmi oddělení. Nemocný mu je předán a musí být opět přiveden zpět (asi jako tříleté dítě).

Když už má pacient naději, že by mohl opustit areál, žádá o svolení ošetřující lékařku. Čekání na kladné rozhodnutí je u různých pacientů různě dlouhé. Odchází se ven na určený čas na základě písemné propustky za doprovodu blízkého člověka. Nemocný je bez dokladů. Zkrátka nesvéprávný člověk.

Chtít odejít domů je absolutně nemožné. JSTE VĚZEŇ. Spolupacientky se bavily, že lze podepsat revers, ale ten není akceptován. Víc o tom však nevím.


A i podruhé jsem se dostala do Klecan.

PNB vnímá NÚDZ jako konkurenci, alespoň tak se vyjádřil pan doktor. Ale pro objektivnost musím dodat, že s NÚDZ pí. doktorka komunikuje e-mailem a žádost pacienta o hospitalizaci je tam zadána do pořadníku. Na umístění se čeká. Věřte mi, že 21 dnů v PNB je něco, co člověka sakra skřípne. Zrovna jak na potvoru a k mojí smůle, jsem jemná povaha, která špatně snáší drsné prostředí.

Když jsem odcházela konečně z Národního ústavu duševního zdraví domů, měla jsem velké předsevzetí - už nikdy v životě se nedostat do Psychiatrické nemocni Bohnice. Podle vyprávění spolupacientek to nebývá v jiných zařízeních lepší, to však neznám z vlastní zkušenosti.

Doma ve schránce jsem našla další rozhodnutí od soudu, že pominul důvod nedobrovolné hospitalizace, protože jsem byla propuštěná do jiného psychiatrického zařízení. Po přečtení tohoto rozhodnutí si člověk začne připadat asi jako propuštěnec z vězení. Ačkoli neznám osobně nikoho, kdo tam byl, pocity jsou pravděpodobně stejné. Vrátíte se do svéprávnosti a nesmírně se Vám uleví.


Jsem ráda, že jsem našla tento web a mohla se vypsat z toho, o čem jsem nedokázala mluvit. Chtěla jsem na pobyt v PNB zapomenout, vytěsnit ho, ale to také není dobré řešení.

Zvlášť pro budoucí pacienty, pro které byla tato občanská iniciativa neklid.net založena. Příjem nových pacientů tam nikdy nekončí. Většinou jsou to mladí lidé.

Pokud jste dočetli až sem, děkuji Vám.

Zdeňka Růžičková