Traumatizující hospitalizace na klinice Karlov

16.09.2019

V roce 2017 jsem se dostala do stavu, kdy jsem několik dní nejedla, jenom jsem malovala. Manžel mne nechal odvést do nemocnice Ke Karlovu v Praze, kde jsem měla dobrovolný vstup na oddělení číslo jedna. Během tří dnů mi však hospitalizaci změnili na nedobrovolnou. Doktorka Kleinová měla podle mého názoru dost fašistický přístup, naordinovala mi vysoké dávky haloperidolu a elektrošoky.

Změnu hospitalizace na nedobrovolnou mi nikdo nevysvětlil. Při návštěvě zástupce soudu jsem byla totálně nadopovaná, že mi dělalo velké problémy vstát z postele. Dávali mi denně asi šestnáct tablet léků. Měla jsem po nich takové stavy, že jsem se bála zdvihnout hrneček. Kdybych ho vylila, tak by bylo zase zle a dostala bych neklidovou injekci. Následkem léků jsem skoro nemohla ani dojít na záchod, ale zároveň jsem se bála, že když se počůrám, tak to budou považovat za zhoršení stavu.

Po týdnu hospitalizace jsem dostala proti své vůli elektrošoky. Vůbec nebrali v potaz, že mám tachykardii a beru léky na srdce. Roubíkem mi zničili zub a praskla mi plomba. Celkem mi dali elektrošoky tři a při jednom jsem se probudila. Byl to otřesný zážitek, že se to vůbec nedá popsat. Mám trvalé následky, zhoršila se mi krátkodobá paměť a mívám výpadky.

Paní od soudu mi jen zamávala před očima papírem s kulatým razítkem. Nikdo mi nevysvětlil, že se můžu odvolat nebo požádat o nezávislý přezkum. Právní věci se mnou nikdo neřešil. Celý režim je na oddělení nastavený jenom tak, že kdo neposlouchá, dostane injekci. Snažili se mi vnutit bludy a stále se ptali, jestli mám hlasy. Nic takového jsem přitom neměla. Byla jsem přikurtovaná a když už mne odvázali, tak jsem na kurtech další čtyři dny musela ležet. Nic jsem přitom nedělala, nijak jsem nevyváděla a nechápu, proč mi to dělali.

Mezi pacientkami panovala šikana a bála jsem se chodit na kuřárnu. Bojovalo se o cigarety a celková atmosféra byla jako v pasťáku. Bála jsem se i svléknout kalhotky, protože bych je už nemusela najít. Pořád se něco ztrácelo. Celé to bylo naprosto neprofesionální. Na pokoji nás bylo patnáct. Z toho část pacientek byla přivázaná k posteli. U jídla na nás řvali, stáli nad námi a nutili nám jídlo. V noci jsem se bála usnout. Stále tam svítily zářivky a často i během noci přicházely nové pacientky. Přikurtované i několik hodin křičely.

Po třech týdnech mne propustili do ambulantní léčby. Nebylo dne, kdy bych si na tu hrůzu nevzpomněla. Z celé hospitalizace mám velké trauma. Léky jsem po dohodě s praktickou lékařkou přestala brát. Ta mi doslova řekla, že bych byla blázen, kdybych takové dávky brala. Ještě jednou jsem pak byla na psychiatrii Ke Karlovu hospitalizovaná asi na deset dnů, opět nedobrovolně. Letos mi byl přiznán invalidní důchod druhého stupně.

Letošní hospitalizace začala po konfliktu s otcem. Pohádala jsem se s ním a on 10. 7. zavolal sanitku, která mne odvezla opět na Karlov. Byla jsem tam asi dva týdny s tím, že mě přeloží do Bohnic. Nechápala jsem k čemu by to mělo být. Byl zavolán soudní znalec, ale doteď jsem se nedozvěděla výsledek.

Téměř dva měsíce už jsem na pavilonu 14 v Bohnicích a nemohu opustit areál. Proti rozhodnutí o nedobrovolné hospitalizaci jsem se odvolala. Utíká mi život venku a přicházím o výtvarné zakázky. Údajně mám mít jakousi organickou duševní poruchu. Chodím po pavilonu sem a tam, ležím a teď nově aspoň mohu chodit na centrální terapii navlékat korálky. Některé pacientky jsou tu hospitalizované řadu měsíců až rok, a nikdo s nimi nic nedělá. Chtějí jít domů a zjevně jim nic není.

Ráno v devět máme komunitu, pak je možný rozhovor s lékařem. Chodila jsem tedy otravovat, abych se dozvěděla, co mi vlastně je. Do zdravotní dokumentace jsem si vůbec nedovolila nahlédnout, tady se bojíte jenom zaklepat na sesternu. Paní doktorka na to stále dokola odpovídá, že musíme režim pomalu uvolňovat. Snad za měsíc bych mohla dostat celodenní propustky. Ale některé holky dostaly celodenní propustky až více než po půl roce.


Esther First