To násilí se děje už venku

10.09.2019

To násilí se děje už venku, ještě před hospitalizací. Předcházel tomu odchyt policií, kdy jsem se snažil utéct. Srazili mě na zem a spoutali. Stál nade mnou policista se saniťákem a bavili se o mě ve třetí osobě, co je to za psychopata. Zaznělo třeba: "Hele, on přijel autem. Jak je možný, že takový prase má řidičák?". V sanitce jsem byl připoutaný k lůžku a potom mě saniťák chytil rukama kolem hrdla a minimálně dvě minuty škrtil.

Na psychiatrické klinice Ke Karlovu jsem byl nedobrovolně hospitalizován. Asi po týdnu za mnou přišla nějaká žena od soudu. Setkání do spisu uzavřela s tím, že jsem byl plačtivý a neschopen vypovídat. Celá schůzka trvala dvě minuty.

V detenci jsem zažíval hodně porušování práv. Byl jsem přitom pracovníkem Národního ústavu duševního zdraví, kde jsem měl paradoxně na starost vydání publikace práv lidí s duševním onemocněním. Velmi blízce jsem se věnoval problematice CRPD, což je mezinárodní konvence práv lidí s postižením. Podle té by nedobrovolně hospitalizovaní lidé měli mít přístup k informacím a vnější komunikaci.

Ve skutečnosti je na pokoji zvýšeného dohledu odebrán mobil a není žádný přístup k internetu. Na vyžádání je možné si zavolat, ale každý musí nahlásit kam volá a proč. Během telefonátu tam stojí zřízenec a hovor monitoruje.

Když jsem měl dekompenzaci a bylo mi hůř, tak jsem byl kurtován. Snažili se zmírnit manické projevy, které spočívaly v tom, že jsem zpíval a chodil po místnosti. Ošetřovatelé mi tykali a nadávali. Ačkoliv nemám žádnou zkušenost s drogami, tak mi nadávali, že jsem feťák. Také na Karlově jsem zažil škrcení od ošetřovatele. Nazývali mne hysterákem a co tam prý hraju za divadlo.

Kurtování bylo někdy na dvě hodiny, ale někdy taky na celou noc. Jednou mi úplně ztuhla ruka, že jsem s ní nemohl hýbat. Nebo jsem se musel pomočit. Řekli mi, že si mám převléct mokré pyžamo. Kvůli medikaci jsem nemohl ani stát a oni na mě křičeli: "Převleč, dělej, ty ses pochcal."

Podle zákona o zdravotnických službách mají být omezovací prostředky vždy určeny lékařem. Přesto jsem byl poután bez přítomnosti lékaře. Nejde přitom říct, že bych byl někomu nebezpečný.

Sepsal jsem dopis a poprosil jsem kamarádku, aby ho poslala vedoucímu lékaři. Díky tomu se ke mně začali chovat slušněji. Zároveň jsem ale dostal nálepku kverulanta. Psychiatři se divili, proč tam lezu, když si na ně stěžuju. Na svoji jedinou stížnost jsem nikdy nedostal odpověď. Nestěžoval jsem si přitom na celé zařízení, ale na konkrétního člověka a situaci. Na to odpovídali, kde prý mají brát lidi. Praktickým důsledkem stížnosti byla nová diagnóza - smíšená porucha osobnosti.

Na pokoji zvýšeného dohledu není žádný program. Je to jedna místnost s devíti lůžky, prosklenou pozorovatelnou personálu a několika kamerami. Jsou tam lidé v mánii, depresi i psychóze. Je to hrozně nepříjemné místo se zamřížovanými okny a celý den se vůbec nic neděje. Člověk musí prosit o to, aby mu udělali kávu. Kdo nemá vlastní, tak nedostane nic. Když přijedete sanitkou, tak většinou kávu nevezete. Ale všichni nebyli zlí, třeba od jedné sestry jsem občas dostal cigaretu.

Po stabilizaci na přední části oddělení šest už nějaký program probíhá. Jsou tam společné vycházky do zahrady, ale k tomu musí být povolení od lékaře. Dále je tam kognitivní trénink, arteterapie a cvičení. Obvykle jsou to dvě až tři aktivity ve všední dny.

Všechny urážky a bezpráví byly ze strany nižšího personálu. Ze strany lékařů jsem měl pocit, že se mi snaží pomoct, ale nemají představu, co se tam vůbec děje. O víkendech člověk nevidí ani doktora, ani terapeuta. Případná stížnost pak pacienta v zařízení stigmatizuje.

Dovedu si představit mnohem lepší zacházení. Když jsem v manické fázi a zpívám, tak by byla skvělá zpětná vazba. Stačilo by, aby mi někdo vysvětlil, co se v té chvíli děje. Když si lehám na zem a odmítám si lehnout na lůžko, tak by se aspoň někdo mohl zajímat, proč to dělám. To tam vůbec neexistuje, nikdo se neptá, proč člověku je, tak jak mu je. Když jsem měl úzkostné ataky a přišel jsem za sestrou požádat o léky, tak mi řekla, že tam není doktor.

Několikrát jsem také žádal o vydání zdravotní dokumentace a to bylo také vnímáno jako problémové chování. Sice mi vyhověli, ale moje žádost musela být písemná a dostal jsem jen denní dekurzy a ještě jsem musel zaplatit sedm set korun. Nebyly tam zprávy, uzavření diagnoz a podobné dokumenty. Z materiálu jsem zjistil vykazování neexistujících výkonů, například pohovor s psychologem, edukace v péči o hygienu, apod.

Po traumatické hospitalizaci jsem si začal připadat jako problém systému. Spolykal jsem prášky a skončil jsem na devět dnů na jednotce intenzivní péče. 

Přesto všechno se raději vrátím na Karlov, než do Bohnic. Na Karlově mám aspoň tu jistotu, že mě po akutní fázi propustí. Jde o stabilizační krátkodobý pobyt. V Bohnicích mě přesouvali na chronické oddělení, kde jsem mohl být až tři měsíce.


Rad Bandit