Renata: Pamatuji tu bezmoc, pláč a ponížení

18.03.2019

Hospitalizovaná jsem v Bohnicích byla dvakrát v roce 2012 a v roce 2017 - 2018. Předtím jsem byla hospitalizovaná v Psychiatrické nemocnici ke Karlovu. Vzpomínky na začátek hospitalizace mám v mlze, ale nějaké momenty mi utkvěly v paměti.

Duševní nemoc u mě propukla v roce 2007. V nemocnici mi sdělili, že mám bipolární poruchu neboli maniodepresivitu. Měla jsem vidiny.

V roce 2012 jsem byla na dovolené u příbuzných v Žirovnici na Vysočině a ti volali mojí matce do Prahy, že se podivně chovám. Ti pro mě přijeli z Prahy a jak jsem byla oblečená po venkovsku, tak se jelo do Prahy. Tam za chvíli po příjezdu na mě čekala sanitka a už mě vezli na příjem.

Tam jsem uvedla,že nechci být hospitalizovaná. Po zkušenostech v nemocnici Ke Karlovu jsem se bála uzavřeného pavilonu. Už si nepamatuji číslo příjmového pavilonu. Ale pamatuji si příjem. Byli tam dva bratři, kteří se posmívali mému tělu a oblečení, ve kterém jsem přijela. 

Pamatuji si, že jsem měla jakoby najednou věštecké schopnosti a tak jsem na přijímacím oddělení věštila. Byl večer a personál asi nechtěl být rušen. Agresivní jsem nebyla. Rozhodli, že mě dají kurty na čtyři úchyty. Nebránila jsem se. Ale chtěla jsem se z kurtů vymanit. Personál mi je tedy ještě víc a bolestivě utáhl. V těch kurtech mě nechali celou noc. Dodnes si pamatuji tu bezmoc, pláč a ponížení.

Neříkám, že všichni ze sester a bratrů byli nepříjemní, ale našli se tací, kteří se hrubě chovali a byli nevrlí. Pamatuji si na jednoho mladého bratra, který na mě udělal zápasnický chvat. Nechtěla jsem injekci. Měla jsem modřiny na těle. Na uzavřeném pavilonu jsem byla měsíc. Na vycházky jsem mohla jen s doprovodem. Jediné svobodnější místo bylo v kuřárně. Ale i tam bylo nebezpečno. Jedna pacientka kvůli popelníku po druhé pacientce mrštila židlí.

Moje diagnóza se změnila na schizoafektivní poruchu. Naposledy jsem byla hospitalizovaná v roce 2017-2018. Koncem roku mi zemřela matka. O kterou jsem se starala poslední tři roky a ty tři roky jsem vydržela bez léků. Nechtěla jsem je brát, protože jsem po nich byla apatická -taková rovinka. Necítila jsem ani radost, ani smutek. To mi vadilo, tak jsem léky vysadila, abych zvládla péči o maminku. 

Po její smrti jsem se cítila psychicky špatně a navštívila jsem svého psychiatra, který mi předepsal léky. Můj stav se zhoršoval a můj přítel mě zavezl na příjem. Já jsem s hospitalizací opět nesouhlasila. Ke kurtování opět došlo. ale jen na jedné končetině a trvalo asi dvě hodiny. V nemocnici jsem si pobyla dva měsíce. Měsíc na uzavřeném pavilonu a měsíc na otevřeném pavilonu 23. 

Na uzavřeném pavilonu byl vystresovaný personál (přetažený) a tím i nevrlý, i když tam byl i zdravotní bratr, který byl laskavý a vstřícný. Na této hospitalizaci mi nejvíc vadilo, že byla dlouhá. Po propuštění z nemocnice jsem pokračovala v následné péči v Centru duševního zdraví. To bylo o něčem jiném. Vstřícné sestřičky a bratři,pokoj jenom pro dvě klientky, jednání jako rovný s rovným.

Už bych se do Psychiatrické nemocnice Bohnice nechtěla vrátit.

Renata Gálisová