Psychiatrie jako strůjce a pohrobek holocaustu

26.06.2019

Za rodiště moderní psychiatrie je označováno Německo. V dokumentárním filmu Hrůzovláda psychiatrie má úvodní slovo kněz, který pobýval v dětském psychiatrickém ústavu v letech 1954 - 1970. Popisuje předávkování léky i sexuální zneužívání. V zařízení Niedermarsberg se nacházelo 1200 dětí. Kvůli údajné léčbě musely například sedět tři hodiny ve vaně s ledovou vodou, do které jim zdravotní sestra házela kusy ledu. Dostávaly také elektrošoky a celkově si připadaly jako pokusná zvířata. Kromě toho byly personálem brutálně bity a ponižovány. Samozřejmě tu docházelo k úmrtím.


Blázince původně nebyly lékařskými institucemi a sloužily pouze k odkládání lidí nepohodlných pro společnost. Ošetřovatelé tu svazovali svěřence řetězy, zavírali je do klecí, bičovali. K zrůdné léčbě se používalo pouštění žilou, topení a mrzačení, ve snaze vštípit nerozumným strach z potrestání. "Hrůza mocně působí na tělo prostřednictvím mysli a měla by se používat při léčení šílenství," tvrdil americký psychiatr Banjamin Rush (1746 - 1813). Tento pomatenec se domníval, že šílenství způsobuje přetlak krve v hlavě a proslul jako mistr pouštění žilou. Jeho vražedné postupy přebírali i psychiatři pozdější doby a v roce 1965 byl zobrazen na pečeti americké psychiatrické asociace.

Současný sociální psychiatr a historik Dr. Theiss Urbahn říká, že historie psychiatrie se skládá výlučně z extrémů akceptace a izolace, integrace a segregace. Německo v tom dosáhlo nejvyššího stupně krutosti. V roce 1808 ve městě Halle profesor Johann Christian Reil vymyslel slovo psychiatrie. Jednal přitom s pacienty jako se zvířaty, která se musí zlomit bolestí. "Prostřednictvím silných bolestivých dojmů upoutáme pacientovu pozornost a naučíme ho bezvýhradné poslušnosti," napsal Reil. Psychiatrie tak od počátku spočívá v násilné manipulaci s lidským chováním pomocí trestů a zraňování.

Psychiatři však navzdory vlastnímu pojmenování nikdy nebyli lékaři duše. Neurolog a psychiatr Wilhelm Griesinger začal s tvrzením, že mentální nemoci pocházejí z mozku. Tato hypotéza přetrvala bez jasných důkazů dodnes. V Lipsku roku 1879 založil Wilhelm Wundt první ústav psychologie na světě a rovněž on začal lidské chování vysvětlovat jako funkci mozku. Poskytl titul doktora 184 lidem, kteří jeho domněnky šířili do dalších zemí. Mimo jiné to byl Ivan Pavlov, který se podmíněné reflexe pokoušel aplikovat na lidi. Stejné experimenty jako se slintajícími psy dělal i na dětech. Získal tak zájem Lenina a Stalina.

Britský psycholog Francis Galton byl bratranec Charlese Darwina. Smíchal jeho teorii s tvrzeními Wilhelma Wundta a dal základ pavědecké eugenice. Ta měla na vědeckém základě dosáhnout šlechtění lidského chovu. Přinesl odborný punc rasimu a sám označoval za podřadná jiná etnika. Tvrdil například, že Židé se specializují na parazitní existenci na úkor jiných národů. Tyto teorie se prostřednictvím psychiatrů roznesly po světě.

Psychiatr Emil Kraepelin přišel s dodnes kritizovanou klasifikací mentálních nemocí. Tvrdil, že mají fyzické vysvětlení, což se za následujících sto padesát let stále neprokázalo. Také Kraepelin byl stoupencem eugeniky a učitelem nacistických psychiatrů. Založil Výzkumný ústav psychiatrie v Mnichově a zaměřoval se na dědičnost. Jeho studenti pokračovali přes genealogii k nacistickým teoriím. Například Ernst Rüdin uvedl, že "psychiatr a zdraví lidé se musí spojit proti geneticky vadným. Musí poskytovat své služby pro podporu dědičně čisté, schopné a nadřazené rasy."

Vzniklá ideologie se rozšířila do vyučování univerzit. Psychiatr Ernst Rüdin a eugenik Alfred Ploetz založili v roce 1905 Německou asociaci rasové hygieny. Ploetz také napsal knihu s názvem Způsobilost naší rasy a ochrana před slabými. Již tehdy navrhoval eliminaci nemocných dětí.

Eugenika se v té době prosazovala i v dalších zemích a vyučovala se mimo jiné na Kolumbijské univerzitě. Psychiatři v USA v roce 1907 prosadili zákony o sterilizaci slaboduchých lidí, které tam dopadly na 64 tisíc osob. Jen ve Švédsku bylo v letech 1930 - 1976 sterilizováno šedesát tisíc převážně žen. Eugenika se praktikovala i v Československu, Japonsku, Kanadě a řadě dalších. Dodnes platí sterilizační zákony v Číně a Peru.

V roce 1920 vydal psychiatr Alfred Erich Hoche knihu Povolení k likvidaci životů nehodných žití. V ní vytvořil seznam údajně nevyléčitelných mentálních nemocí. Psychiatrickou eugeniku použil také Adolf Hitler v knize Mein Kampf. "Kdo není tělesně nebo duševně zdráv, tomu není dovoleno zvěčnit své choroby v těle svých dětí," prohlásil Hitler. Psychiatr Ernst Rüdin opětoval jeho podporu slovy: "Hitler nám prostřednictvím své politické práce pouze pomohl v tom, že jsme uskutečnili náš třicetiletý sen a učinili rasovou hygienu realitou." Ten samý psychiatr v roce 1933 vypracoval Zákon o prevenci dědičně zatíženého potomstva. V Německu pak bylo během dvanácti let sterilizováno čtyři sta tisíc lidí.

To byl skutečný krok ke genocidě psychiatrických pacientů. Stovky dětí zavraždil vyhladověním psychiatr Hermann Pfannmüller. Následoval vznik třiceti center pro usmrcování injekcemi morfia, kyanidem a bojovými látkami. Dětský psychiatr Hans Heinze vedl výukové středisko pro efektivní zabíjení. Ve Vídni se testovaly účinky malárie na desetiletých dětech. Další psychiatři přesvědčili Hitlera, aby program tzv. eutanázie rozšířil i na dospělé. Ten skutečně vydal 1. září 1939 výnos o zabíjení slaboduchých lidí. Vznikla tajná operace T4, která měla během dvou let na svědomí život sedmdesáti tisíc psychiatrických pacientů. Program vedl kapitán SS a psychiatr Werner Heyde. Šest psychiatrických ústavů se přeměnilo na oficiální centra smrti s plynovými komorami. Vedoucí ústavů si často i po úmrtí účtovali za pobyt pacienta jeho rodině nebo prodávali zlato ze zubů mrtvých. Psychiatrická nemocnice Hadamar dokonce pořádala oslavu při kremaci svého desetitisícého usmrceného pacienta.

Mezi těmi, kdo rozhodovali o legalizovaných vraždách, byli také Werner Villinger, Friedrich Mauz a Friedrich Panse. Všichni tři se po válce stali prezidenty největší německé psychiatrické společnosti. Usmrcování pacientů však pokračovalo i po oficiálním ukončení nacistického programu. "Vraždy pokračovaly v místních psychiatrických léčebnách, kde psychiatři převzali hlavní roli v zabíjení," uvádí Irene Leitner, historička a ředitelka Martheim Memorial.

Týrání psychiatrických pacientů vedoucí k smrti však bylo zvykem před nacismem i po něm. Jen během první světové války zemřela polovina chovanců v ústavech hlady.

Psychiatři se podíleli také na celém holocaustu včetně provozu koncentračních táborů. "Mezi programem eutanazie a holocaustem existuje přímé spojení. Pracovníci z psychiatrických vyvražďovacích center zastávali následně pozice například v Treblince. Došlo nejen k přemístění personálu, ale také technologie. Know-how, které získali při vražedném programu eutanasie, bylo přijato jako součást koncentračních táborů a operace Reinhard," říká historička Irene Leitner. Tomu odpovídá i výrok nacistického psychiatra Paula Nitscheho: "Prohlídky v koncentračních táborech probíhaly stejným způsobem a podle stejných registračních formulářů jako v ústavech pro duševně choré."

"Psychiatrie sehrála v holocaustu velmi přesvědčivou roli, protože zničila existující morální bariéru proti zabíjení nevinných lidí," uvádí německý historik Alfred Deisenhofer. Odhaduje se, že během holocaustu bylo vyvražděno až 17 milionů tzv. eugenicky podřadných lidí. K vyhladovění pacientů k smrti však mělo docházet další tři roky po Druhé světové válce. Varující je skutečnost, že většina psychiatrů se na těchto hrůzách podílela dobrovolně či zcela angažovaně. Těm, co odmítli zabíjet svěřené osoby, se obvykle nic nestalo. K masovému vraždění by nejspíš nedošlo, kdyby je psychiatrie nevymyslela a neprováděla.

"Používané metody a personál školený v centrech smrti pro chronicky nemocné se staly jádrem pro mnohem větší centra na východě, jejichž plánem bylo vyvraždit Židy a Poláky a snížit ruskou populaci o třicet milionů," uvedl při Norimberském procesu armádní psychiatr USA Leo Alexander. Podle něho o těchto praktikách jednali bavorští psychiatři již dva roky před tím, než se Hitler dostal k moci. Ovšem Alexander byl rovněž stoupenec eugeniky a měl strach o pověst psychiatrie. Proto své kolegy nehnal k zodpovědnosti a velmi málo jich bylo odsouzeno. Většinou se po válce vrátili na dobře placené a vlivné pozice.

Šokující je příběh psychiatra a ředitele programu T4 Wernera Heydeho. Po válce na něho byl vydán zatykač, ale on pod jménem Dr. Fritz Sawade pracoval do roku 1959 jako soudní znalec. Jeho okolí včetně odborníků o jeho pravé identitě vědělo a kryli ho. Teprve poté propukl skandál, byl obviněn z válečných zločinů a v roce 1964 spáchal sebevraždu. Další z aktérů vražedného programu T4 Fiedrich Mauz se vůbec nedostal před soud, ale dokonce byl letech 1957 - 1958 zvolen do čela největší psychiatrické společnosti v Německu. Friedrich Panse byl v roce 1948 zproštěn obvinění vedl tutéž společnost v letech 1965 - 1966. Werner Villinger byl profesorem psychiatrie na univerzitě v Marburgu do roku 1956. V roce 1950 byl dokonce čestným hostem v Bílém domě při konferenci o dětech a mládeži. Potrestán nebyl ani sám autor zrůdných předpisů Ernst Rüdin a dožil se 78 let v Mnichově. Řada německých psychiatrů později emigrovala do celého světa a dál šířila své bludy.

"Nikdy nepadlo jediné slůvko omluvy či oficiální důtky. Místo toho se, až na pár výjimek, drtivá většina německých psychiatrů podílela na plánování, provádění a vytváření vědecké legitimnosti pro selekci, sterilizaci a zabíjení. V době národního socialismu psychiatři pohrdali lidmi. Lhali a podváděli pacienty a jejich rodiny. Pacienty násilně sterilizovali, inscenovali jejich smrt a dokonce je osobně zabíjeli. Bez ohledu na jakékoli další výsledky z šetření musím nabídnou naši omluvu, i když pozdě, všem obětem a rodinám, které utrpěly takovou nespravedlnost rukou německých asociací a jejich psychiatrů. " řekl již v současnosti prof. Frank Scheinder - prezident Německé asociace psychiatrie a psychoterapie (DGPPN).

Jakkoli by se mohlo zdát, že je tato strašná kapitola historie uzavřena, stále pokračuje na základě pochybných vědeckých podkladů násilné omezování pacientů. Mafiánské praktiky můžeme sledovat ve farmaceutickém průmyslu. A stále se lidé v bílých pláštích pokoušejí léčit neprokazatelnou duši podle vlastních dojmů.

Na základě filmového dokumentu Éra strachu - Hrůzovláda psychiatrie napsal Michal Štingl