Prostředí, které evokuje druhý kruh pekla

20.02.2020

Léčím se rok s bipolární afektivní poruchou, je rok 2014. Mám psychózu, můj nejnásilnější akt je lehnutí si na zem a oddávání se pozorování zvláštního proudu informací, které se objevují v mé hlavě.
Nezvládám nicméně pobyt na příjmu, neboť jsou mi nařízení u prdele a když se jen vztekle zatvářím (jsem černovous), sestry propadají panice. 

Ocitám se na sedmadvacítce, kde mě vítají hoši otevřeně deklarující fyzickou převahu. Chvíli vydržím, ale jedna má poznámka znamená výstrahu v podobě tří hochů zvláštně si procvičujících paže.

Získávám si nechtěně pozornost a po kopnutí do nějaké zdi jsem přikurtován.
Zde se mi paměť mlží, neboť jsem byl přinucen pozřívat psychofarmaka v množství, které by uspalo blitzkriegové jednotky ve špičce.

Vybavují se mi jen dva výprasky. Při prvním jsem byl ještě s jedním pacientem přistižen jak poslouchám slovní průjem připoutaného pacienta (žebra při špatném počasí cítím dodnes).
Při druhém jsem byl vyzván lapiduchem ať udělám 20 kliků. Následovala injekce po ne zrovna podařeném pokusu o zklidnění pacienta.

Nejzvláštnější bylo, že po celé téhle proceduře, kdy jsem byl přemístěn do patra (afektivní poruchy), se pak ke mně začali dřívější dozorci chovat slušně a začali mě náležitě oslovovat 'pane doktore'...

6 týdnů v prostředí, které evokuje druhý kruh pekla, mě přesvědčilo o nezbytnosti utvořit pro lidi v psychotické atace lepší prostředí.

Nejdál jsem zatím došel v tom, že pracuji v terénních sociálních službách pro duševně nemocné.

Dříve k lidem nemám přístup. 

(autor je vzděláním právník)