Na příjem jsem přišla sama, dobrovolně a s podrobnou lékařskou zprávou od mé psychiatričky. Hlavním důvodem byl hluboký depresivní propad s pocitem beznaděje, zoufalství, myšlenkami na sebevraždu (bez realizací) a s myšlenkami a plánem na těžké sebepoškození s již částečným sebepoškozením toho dne mého nástupu.

Byla jsem ale u příjmu klidná a mým cílem bylo dostat se do bezpečí, kde můžu spočinout (již 5 týdnů trvala u mě nespavost, případně brzké probouzení okolo 3 a 4 hodiny ranní) a poté se vrhnout do intenzivní psychoterapie a získat tak nadhled na to, co se teď děje a jak dál.

Byla jsem převezena těch pár metrů sanitou na odd. 1, které za 10 let (kdy jsem zde byla naposled) zůstalo zcela nepozměněno. Jen už nebylo odd.rozděleno na ženy a muže, ale vrchní patro na ženy příjem a dolní patro „následná“ péče (následná je v uvozovkách, protože chození po chodbě a občasné mluvení s psychologem -když vás vůbec vyberou- za mě není žádná péče a už vůbec ne následná).

Už dopředu jsem věděla, jaké věci je třeba odevzdat a vše jsem měla připraveno v pytlíčkách se jmenovkou a v krosně jen oblečení. Byla jsem nervózní a bála jsem se. Dvě sestry mě vzali do sesterny a vrhly se na mé věci. Já zazmatkovala v hrůze, že mi teď vše vyhážou a já si vše ponesu po jednom do té mrňavé skříňky. Pěstí jsem bouchla do vyšetřovacího polstrovaného lehátka a v panice a s pláčem začala vysvětlovat, že tohle ne. Jedna ze sester zvýšila hlas a řekla důrazně, že tohle teda NE a přivolala třetí. Ta mluvila velmi klidně, řekla mi ať si sednu k ní na židli a zeptala se mě, co se děje.

A tak jsem měla možnost s pláčem a v klidu někomu říci o mém strachu a tím, že mě začala oslovovat jménem a byla klidná, byla jsem klidná i já. Vysvětlila mi,že se jen sestřičky kouknou co tam mám,pochválila mi již roztříděné věci a že vše uvidím co budou dělat a společně vše pak spolu odneseme do skříňky. Za mě to byl max. profesionální přístup – jediný, co jsem tam od jedné skvělé sestřičky dostala.

V den mého nástupu, poté co jsem bouchla do stolu, tak mou ruku neviděl až do úterý na traumatologii na Bulovce žádný lékař. Ve čtvrtek jsem slyšela od sester „na RTG půjdete v pátek“, pak zase v pondělí. V pondělí na primářské vizitě po mém dotazu: kdy teda bude ten RTG, se primář zmateně i s celým týmem po sobě koukali. Až někdo řekl, že v úterý. Pět dní jsem chodila se zlomeninou V. metakarpu a nikoho to nezajímalo. Až lékařka na Bulovce zuřila, že hrozila otevřená zlomenina.

Na oddělení jsem si rychle zvykla, dostala jsem postel v pokoji č.1 pro příjem (po 8 lidech) a začala jsem se pomalu zabydlovat. O nějakém soukromí jsem si mohla nechat jen zdát. Klepat umí na pokoj jen paní sociální, sestřičky a lékaři do pokoje prostě vletí a stejně tak do koupelny. Zvykla jsem si pomalu i na sestřičky, byly hodné, jen občas špatně četli mé reakce. Tím myslím, že se možná ani nesnažily číst, ale jednali jako stroje, automaticky, bez individuálního přístupu.

Hrozně jsem se bála třeba vážit (dříve jsem trpěla PPP), rázně jsem řekla že ne, ale nikdo se neobtěžoval zeptat proč a hned jsem měla první záznam, že jsem potížistka. Nemohla jsem taky pochopit, proč když se koupelny otevírají ráno a večer, tak holítko, voňavku a malovátka se vydávají jen večer a když si chcete půjčit své ořezávátko na pastelky či nůžky, abyste si vystřihli něco z časopisů a zabavili se, tak to není možné. Odpověď „prostě to tak máme“ mě neuspokojila, nedávalo mi to logiku. Takže zase jsem byla problém, který nesouhlasí s řádem.

Když jsem opět další noc probděla a byla teda po ránu pomalá a nevrlá, opět jsem byla za problém, ale stále se nikdo nezeptal, co se děje. Za mým odporem byla jen bolest, strach, hrůza, zmatenost a nevyspalost. Ale v papírech mám, že jsem v odporu, když není po mém…. ale já nechtěla, aby něco bylo po mém. Já chtěla věci vysvětlit, já chtěla, aby někoho zajímalo, co se ve mně děje a k tomu by stačila jedna otázka: Karle, Lucie…co se děje? Ale jediný dotaz, který jsem každý den slýchala, byla 5minutovka na vizitě a bylo to jen letmé – jak se dnes máte? Ač jsem říkala, že lépe, že myšlenky na ublížení nemám, tak reakce nebyla skoro žádná. A tak jsem tedy začala já dotazem, jakou léčbu si představují ,že já v tom mám poměrně jasno a pojďme se teda o tom bavit. Že v léčebně nejsem poprvé, vím co mi pomáhá, co mi dělá dobře a co mi naopak nepomáhá a pojďme tedy spolupracovat. Že jsem zvyklá se podílet na mé léčbě.

Můj návrh zněl: být na uzavřeném oddělení (pokud mi bude nadále dobře) tak týden, max. deset dní, nabrat sílu a poté jít na otevřené psychoterapeutické oddělení, se kterým mám velmi dobré zkušenosti a oni se mnou též. Že bych potřebovala upravit spánek, protože poté mám větší kapacitu snášet frustraci a má stresová tolerance se tímto zvyšuje. Vše si jako vždy pan doktor zapsal. Byl to jíž můj druhý přiřazený doktor a třetí co se mnou od čtvrtka do do pondělí mluvil. Ve čtvrtek doktor na příjmu, v pátek má doktorka na oddělení, ale jelikož to byl její poslední pracovní den, tak jsem ji viděla naposled a v pondělí jsem poznala svého nového doktorka i s tamějším primářem.

Na mou představu otevřeného oddělení odpovídali dva týdny všichni lékaři vždy podobně – musíme se poradit, zda tam máte co řešit, zda jste na to vhodná, zda tam budete mít co dělat. Tedy o mně beze mě.

Jakmile jsem si zvykla na chod oddělení i nezbytný přesun z pokojů do pokojů, na hodné sestřičky, co mě už znaly jménem, na pana doktora, tak najednou následoval přesun o patro níže. Pro mě jsou veškeré přesuny velmi stresující, nevím kam jdu, proč, jací tam budou lidé…a hlavně jsem dostala dalšího nového lékaře – již čtvrtého. Jen psycholožka mi zůstala stejná a s tou jsem se viděla 3krát. To byla veškerá terapie během 14 dnů.

Já se i na vizitě ptala, zda mají dojem, že chození po jedné chodbě sem a tam, ležení v posteli, 5minutové rozhovory na vizitě, mě mají někde posunout a zda tomuhle opravdu říkají léčba. Když vidí, že moje touha je se posunout dále a začít už něco dělat aktivně! Opět jsem si vyslechla, že to musí probrat a mám jim znovu vyjmenovat, co bych ráda řešila.

Vše měli napsáno od mé psychiatričky. Mohli se zeptat psycholožky, která věděla asi nejvíc a dále jsem vše měla povinně zapsané v kartě pacienta,kterou si každý musí vyplnit. Připadala jsem si čím dál víc jako hlupák. Ten systém mě ničil den ode dne, nikdo se mnou pořádně nemluvil a to nejhorší, nikdo se mi nesnažil naslouchat. Byla jsem přeci jen jedna z mnoha karet…čím déle jsem byla o patro níže a v tom systému jen vláčena, tím hůř mi začalo být.

Moje nadšení do terapie sláblo čím víc mí říkali, že se musí poradit. Až jsem si nakonec od vedoucí lékařky vyslechla, že bych na otevřeném oddělení nevydržela ani den. Bylo to velmi ponižující tohle slyšet…. Dále bylo pro mě vyčerpávající, pakliže jsem si na individuální vizitě něco dohodla s mým lékařem, nějaký lék, nebo že již mohu u sebe něco mít, nikdy nic nebylo zcela v pořádku a neustále jsem vše musela ověřovat u sester. Neboť co není v kartě, na to nemám nárok a můžu tvrdit jak chci, že jsme se na to s lékařem domluvili.

Ale tohle bylo denně…a má frustrace z nespolehlivosti lékařů a následné jejich omluvy -máme toho hodně- rostla. Já byla na jejich zápiskách v kartě závislá, ale jim stačilo pak říci jen sorry. Sestřičky o patře výš byly milé ,ale dole byly velmi nepříjemné. Křičeli na pacienty, odháněli si je od těla, když za nimi někdo s pláčem přišel a ještě mu k tomu řekly- tohle řešíte již čtvrtý den!!!

Já třeba chtěla jen erární pyžamo mé velikosti, alespoň aby ze mě nespadlo a nebo mě guma neuškrtila. Sestra byť v sesterně pila zrovna kafíčko (schválně jsem ji neprosila během práce, příjmu pacientů, vydávaní či chystání léků, telefonátu, rozhovoru s jiným pacientem), tak na mě vyhodila po chvilce jedno pyžamo se slovy: tak tohle vám prostě bude. Odešla jsem ponížena a zničena a tato sestra si mě poté po dvou večerech vychutnávala, kdy mě volala na léky ironicky v 8 hodin večer, ale já je měla už týden v 9 večer a pokaždé ze mě udělala hňupa.

Svěřila jsem se na vizitě, že nezvládám šikanu od jedné sestry, že mě to velmi ponižuje, bolí a mám z ní strach. Ale slyšela jsem na to jen moudrou odpověď, že přece tohle se mi bude dít i venku, tak bych si měla zvykat a naučit se s tím pracovat. Já sama byla šikanována 8 let na ZŠ, máma se ke mně mnohdy chovala podobně. Já už ale nezvládala snášet další ponížení, nikdy nevědět kdy přijde, obávat se kdo bude mít službu a hlavně se neustále doprošovat lékařů, abych už mohla ven, do dílen, na otevřené oddělení a na psychoterapii.

Po 14 dnech jsem podala revers, frustrovaná, zničená… Odcházela jsem na tom hůř než jsem přišla, znovu do prázdna, do myšlenek, kde jedinou úlevu vidím ve smrti… Ale tohle jsem jim nemohla říci, revers by mi totiž nedali a já věděla, že na tom oddělení nezvládnu už ani den.

Jsem zklamaná, byli tam mladí lékaři, možná mladší než jsem i já a myslela jsem, že něco jako reforma psychiatrické péče se jich už trošku dotkla. Že když pacient má chuť a jiskru spolupracovat, proč nevyužít toho, že pacient má nadhled a sebereflexi a už zkušenosti sám se sebou a se svou nemocí, že on je největším expertem na sebe samého. Jen prostě někdy potřebuje lehce pomoci a hlavně, aby mu někdo naslouchal a zkusil se ho třeba i zeptat někdy, co se teď děje, že se chováte takto a nebo pláčete. Je to snad moc co chci aby lékaři uměli, zvláště když pracují s těmi nejzranitelnějšími????