Pobyt v Bohnicích ze mě udělal traumatizovaného člověka

30.03.2019

Na pavilonu 27 jsem se za svůj život ocitla 2x - v zimě 2018 a v roce 2016. Člověk, který přijíždí na neklid, je přirozeně rozrušený. Je násilně odtržen ze svého přirozeného prostředí. Jakýkoli akt nevole je vykládán represivně, jako důvod pro hospitalizaci. Když se dostanete na neklid, stáváte se objektem zkoumání bez základních práv, bez možnosti se jakkoli vyjádřit k tomu, co se s vámi děje. Jakýkoli váš krok je svévolně vykládán ze strany personálu a zanášen do zdravotnické dokumentace, ke které nemáte přístup.

Do Bohnic mě přivezla záchranná služba v doprovodu policie. V autě jsem dostala pouta na ruce. Bolelo to. Opakovala jsem, že chci mluvit se svým právníkem, ale nikdo neposlouchal. Dostala jsem injekci. Když jsem se probudila, byla jsem vysvlečená do naha a kolem mě stálo snad 6 mužů. Bylo to extrémně nepříjemné. Neměla jsem žádné svoje věci, neměla jsem čas si nic zabalit ani oslovit svoje blízké nebo si zařídit své záležitosti venku. Přestože jsem nebyla agresivní, byla jsem připoutána k posteli. Takhle jsem musela bez možnosti hnutí spát. Nešlo to, protože jsem zvyklá spát na boku.

Zprvu jsem byla v prosklené místnosti sousedící se sesternou, kam v noci vniká pronikavé světlo. Často také personál obchází v noci pokoje s baterkou nebo prohledává osobní věci a vstupuje také do sprch.

Cestou, jak se z neklidu dostat, není dosažení zdraví, ale dosažení naprosté pasivity, kdy přijímáte všechna příkoří bez náznaku odporu. To je pro asertivního člověka hodně těžké. I proto jsem tu pokaždé strávila více, než dva měsíce. Po celou tuto dobu nemůžete ven a nevidíte slunce, což na psychiku působí. Bývala jsem zvyklá sportovat na vzduchu a vnímala to hodně těžce.

Na neklidu není vůbec žádný terapeutický program. Každá minuta je extrémně dlouhá. Jediné, co můžete dělat, je kouřit nebo chodit po chodbě sem a tam. S lékařem mluvíte 1x týdně asi minutu. Není šance cokoli probrat. Pamatuju si, že jsem jednou chtěla mluvit s lékařem mimo standardní dobu, protože jsem se necítila dobře. Ze sesterny mě doslov odvlekli dva muži, hodili se mnou do postele a zamkli dveře. Přesun na uzamčený pokoj se používá jako trest za neposlušnost. V závěrečné zprávě se objevilo, že jsem agresivní, což nejsem. Na zamčeném pokoji jsem se jednou musela vymočit do rohu místnosti, protože mě nepustili ven.

Hodně jsem se bála. Jeden bratr a jedna sestra vždy jen křičeli své pokyny. Zpočátku jsem nechtěla přijímat léky, protože jim nedůvěřuju a je to v rozporu s mým náboženským přesvědčením. Neznámé látky mi byli proto vpravovány do těla injekčně, aniž se mnou byla tato "léčba" jakkoli konzultována. Přestože jsem se nijak nebránila, občas na mě pro své pobavení zdravotní bratr použil chvat, stáhl mi kalhoty a držel mě na lůžku. Bylo to ponižující. Dávky léků jsou podle mého názoru neúměrně vysoké a ubližují.

Na celém oddělení vládne chladná, násilná a represivní atmosféra strachu. Pamatuju si, že na uzamčený pokoj ke mě přibyla Karolína. Hodně plakala. Chtěla jsem jí nějak utěšit, a tak jsem jí na posteli objala. Do pokoje přišly dvě sestry, které to viděly na kameře se slovy "žádné lesbění tady, jděte do své postele". A to jsme se jen objímaly a plakaly. Potírání normality a její nahrazení institucionalizovanými pravidly.

Jídlo v léčebně je extrémně nedobré, často na hranici poživatelnosti. Přesto se musí celé dojídat. Návštěva vám může přinést jídlo, to je ale zamčené v lednici v jedné místnosti a záleží jen na ochotě personálu, jestli vás k němu pustí. Také hygienické potřeby jsou zamčené. Káva se zalévá jednou denně. Když o kousek minete čas kávy nebo pod vlivem léků spíte, kávu už ten den nedostanete. K snídani mít kávu nemůžete.

Pobyt v Bohnicích mě neuzdravil, naopak. Udělal ze mě traumatizovaného člověka závislého na sociální pomoci. Zážitky odtamtud se mi často vrací. Ztratila jsem jakoukoli důvěru ve zdravotnický systém. Mým jediným životním cílem se stalo nikdy se na to místo už nevrátit.