Po průstřelu hlavy zbitý na neklidu

03.08.2019

Jednoho dne jsem přišel domů z práce a zjistil, že mne opustila snoubenka a nechala jen dopis na rozloučenou. Další dva roky jsem se s tím snažil vyrovnat. Bohužel jsem často pil, což vedlo k tomu, že jsem v roce 2012 dostal výpověď z práce. Vypil jsem láhev alkoholu a napsal na Facebook, že se loučím a držím si u hlavy 9 milimetrů. Jednu slečnu napadlo zavolat policii, načež ke mně dorazila zásahová jednotka. Otevřel jsem jim a nechápu proč mne neodzbrojili. Vzápětí jsem se střelil do hlavy.

Transportovali mne do Vinohradské nemocnice na jednotku intenzivní péče neurochirurgie. Tři týdny jsem byl v kómatu a po dalším týdnu mě převezli na Bulovku. Nemohl jsem chodit, ani jsem moc nemluvil. Nepamatoval jsem si nic a myslel jsem si, že jsem byl přepadený. Nic se mnou nedělali, nechali mne počůraného ležet a moji rodiče si stěžovali lékařům. Myslím, že naschvál mě pak ošetřující lékař nechal převést do Bohnic. Odůvodnil to tím, že jsem chtěl vyskočit z okna. To nebyla pravda, museli mě vozit na vozíku, takže bych to ani nezvládl. Do zprávy mi napsali bludy. Rodiče za mnou druhý den jeli na Bulovku, ale teprve tam zjistili, že jsem byl převezen bez jejich vědomí.

V Bohnicích jsem šel na oddělení 27. Když byli rodiče na návštěvě, tak bylo všechno v pořádku a mohli mne i vyvést ven na vozíku. Po návštěvě za mnou vletěl potetovaný svalnatý ošetřovatel na pozorovací pokoj se sklem. Chtěl vědět, co jsem říkal rodičům. Nemohl jsem ještě moc mluvit, ale řekl jsem, že nic. On mi řekl: "Já to z tebe vymlátím, ty zmrde jeden. Kam to chceš, do hlavy nebo do břicha?" a zmlátil mě. Ještě předtím mi dva ošetřovatelé píchli injekci. Pak na mne přes okno křičeli, že nebudu spát a svítili na mne lampou.

Další den jsem byl oteklý a znovu mě navštívili rodiče. Okamžitě burcovali personál a jel jsem na vyšetření na CT na Homolku, ale krvácení do mozku se naštěstí neprokázalo. Po návratu do Bohnic mě jiný ošetřovatel připoutal k posteli. Nezajímalo je, že potřebuju na záchod a strachem jsem se počůral. Ošetřovatel řekl: "Když jsi se pochcal, tak si v tom zůstaň, ty hajzle." Jeden hodný zdravotní bratr mi pak převlékl postel a během návštěvy mých rodičů šeptal: "Dostaňte ho odsud pryč, nebo tady umře."

Naštěstí se uvolnilo místo v Ústřední vojenské nemocnici a na bohnickém neklidu jsem strávil jen čtyři dny. Potetovaný ošetřovatel mne doprovázel při převozu. Nezajímalo ho, že jsem v sanitce spadnul. Při vykládání mi jenom řekl: "Jestli o tom někomu cekneš, tak já si tě najdu a zabiju tě." Bál jsem se, protože věděl kde bydlím.

Po pokusu o sebevraždu jsem měl devítiprocentní šanci na přežití. Teprve po pěti letech léčby a rehabilitací se mi začala vracet paměť a dokázal jsem rozeznávat falešné vzpomínky od skutečnosti. Proto jsem neměl možnost si dříve stěžovat, ale chci, aby se v Bohnicích už podobné věci neděly. Vím, že i v této době nemocnice nepouští na neklid za klienty jejich sociální pracovníky. Za jedním spolupacientem nechtěli pustit ani jeho jeho právníka a předávkovali ho léky, aby spolu nemohli mluvit. Jsou to nelidské podmínky, jednají s lidmi jako s kusem hadru a důstojnost neexistuje. 

Pavel Kršek