Pacient z Dobřan podal trestní oznámení pro omezování svobody

05.07.2019

Marek Tichý je aktuálně zavřený v Psychiatrické nemocnici Dobřany a popisuje sérii banálních okolností, které ho dovedly na oddělení neklidu 13. Za bouchání na dveře zevnitř zamčeného pokoje musel být týden "na díře", tedy vykachlíkované samotce s tureckým záchodem. Chování personálu i pacientů připomíná vězení. Marek přitom již jednou vyhrál u ústavního soudu spor o neoprávněnost hospitalizace a také nyní by se ze všeho nejraději dostal na svobodu.

Od roku 2009 má diagnózu bipolární afektivní porucha. Letos po dovolené v Řecku jeho partnerka usoudila, že přechází do manické fáze. Jeho psychiatrička však odešla na mateřskou dovolenou, takže mu byl doporučený pan doktor Janů. "Šel jsem tam, abych měl klid. Protože jsem měl v té době berle a sádru na noze, tak jsem si v čekárně sedl na jediné křeslo, které tam bylo kromě laviček. V ordinaci mi pak doktor potvrdil manickou fázi a vysvětlil, že všichni pacienti si sedají jen na sedačky, ale já jsem si sedl do křesla," popisuje počátek současné hospitalizace Marek Tichý. Když pak ještě doktorovi telefonoval a ptal se ho, jestli si s křeslem dělal legraci, tak ho prý ujistil, že to myslel vážně a diagnostikoval ho podle místa v čekárně.

Pak následovala událost, kterou Marek sám označuje za nevinný vtip či provokaci a došlo k ní u jeho kamarádky v pizzerii. V podniku byl zrovna politik Jiří Pospíšil a Marek před vchodem vzal hrábě a řekl, že vymete ten bordel. Kamarádka pak volala jeho partnerce, že vyvádí. K žádnému konfliktu přitom nedošlo. Partnerka a praktický lékař pak Marka odvezly na centrální příjem do fakultní nemocnice v Plzni. "Dříve jsem byl hospitalizovaný celkem třikrát a vždycky mi ten systém připadal strašný a chtěl jsem proti němu něco udělat. To jsem otevřeně řekl doktorce na příjmu v Plzni, ať mne tedy pošle do Dobřan. Z fakultky už mne vezla sanitka," popisuje Marek Tichý.

V Dobřanech byl nejprve umístěn na mírnější oddělení na pavilonu č. 1. Tam si polohlasně zpíval, načež ho přeložili pavilon 13. Nejprve na uzamčený příjmový pokoj a bylo mu sděleno, že pokud bude něco potřebovat, tak má zaklepat. Když potom několikrát zaklepal na dveře a nikdo nepřicházel, tak na dveře bouchal. "Kvůli tomu jsem šel na díru. Vláčeli mne čtyři chlapi po chodbě, málem mi přitom zvrkli druhý kotník. Takzvaná terapeutická izolace je vykachličkovaná místnost 2x3 metry, kde je jen turecký záchod a matrace. Nosí tam jídlo a vodu v petlahvi. Tou jsem se umýval a někdy i musel zalévat záchod, protože jinak by tam byl zápach. Vody jsem měl hrozně málo a po lécích jsem měl navíc stále žízeň. Záchod, který někdy zvenku splachuje personál, jsem tak někdy používal jako zdroj vody na pití. Jednou to viděla doktorka a vysvětlovala, že mi prý dávají vody málo, abych neměl otravu vodou. Není tam ani vidět ven a nemůžete nic dělat. Jediná zábava byla pozorovat opadávající omítku na stropě a představovat si pod tvary třeba jezevce. To jsem sděloval na jedné vizitě a doktoři se mě později vážně ptali, jestli stále ještě vidím jezevce. Myslel jsem, že si ze mě dělají legraci. Ke konci už jsem byl hodně zlomený a nevěděl jsem, jak dlouho mne tam nechají," vypráví Marek, který strávil v izolaci sedm dnů.

Když se dostal ven, musel se, jak říká, popasovat s kolektivem. Neměl cigarety, kávu ani telefon. Spolupacienti ho nechali zatelefonovat a měl štěstí, že si z hlavy pamatoval číslo. Svůj telefon dostal až následující týden. Život na oddělení přirovnává k vězení. Různé party provozují lichvu s cigaretami, kdy za jednu musíte vrátit desetinásobek. Jeden ze spolupacientů tak dlužil dva a dvacet krabiček. Kdyby je nevrátil, tak ho ostatní zbijí. V návštěvní místnosti s námi během rozhovoru shodou okolností sedí pacient s monokly na očích. Na jedné ložnici je deset mužů. Dojít je možné si jen přes chodbu na kuřárnu. Program není žádný.

Na oddělení potkal i pacienta, který je v dobřanské nemocnici 22 let. Další z pacientů se soudí o neoprávněnost hospitalizace a na oddělení je přes dvacet měsíců. Pro nemocnici je přitom zájem o obsazení všech lůžek. Například při předchozí hospitalizaci přišel Markově pojišťovně účet za tři týdny pobytu na 42 tisíc. Jiný z pacientů je postižený a chodí s chodítkem. Nedokáže srozumitelně artikulovat a domlouvá se ukazováním na písmena. Před osmi lety se mu stala nehoda a bez ní by byl úplně normální. Schytává to od spolupacientů, tak od personálu. Když jí, tak zašpiní sebe i stůl. Nedokáže rychle spolknout ani léky. Jeden z ošetřovatelů mu před Markem řekl: "Já dám výpověď a ještě než odejdu, tak tě zbiju, žes to neviděl." Pacienti na něj svádějí, že se jim ztrácí věci, což je vzhledem k jeho stavu prakticky vyloučeno.

Marek upozorňuje, že při příjmu nebyl poučený o svých právech. V úterý byl hospitalizovaný, další týden strávil na izolaci a teprve následující úterý přišel opatrovník od soudu. Když chtěl přidělit vlastního zástupce, tak mu to opatrovník vymlouval. Teprve devátý den dostal rozhodnutí soudu, že detence je v souladu se zákonem a původního opatrovníka mu ponechali. Sám přitom navrhoval, že je ochoten podepsat dobrovolnou hospitalizaci. S přiděleným opatrovníkem se viděl pouze jednou a nemůže ho ani telefonicky kontaktovat. Když se náhodou na oddělení objevili policisté kvůli nějakému konfliktu, tak Marek podal trestní oznámení na neoprávněné omezování jeho osobní svobody. Policie tuto věc šetří a prý požádala o vyjádření soudu.

Vizity prý probíhají tím způsobem, že si každý pacient musí dojít sednout před zástup doktorů, kteří vypadají jako soudní tribunál. Ze tří druhů léků, které tu dostává, si stěžuje na Tisercin, protože se po něm cítí stále unavený a malátný. "Na snídani jsou ještě všichni relativně plní energie a po výdeji léků už všichni chtějí polehávat. Ale od snídaně do oběda přitom nesmíme na ložnici a po poledním klidu také ne. Nezbývá než chodit sem a tam. Za dobu co tu jsem, tak proběhla jen dvakrát asi čtvrthodina s terapeutkou. Na nástěnce je předepsaná hodina na nabíjení mobilních telefonů."

Marek Tichý vedl spor o oprávněnost hospitalizace již v minulosti s Psychiatrickou nemocnicí Bohnice. "Při dřívější hospitalizaci jsem se s pomocí Ligy lidských práv odvolal a na začátku letošního roku přišel rozsudek ústavního soudu, že šlo o neoprávněnou hospitalizaci. Vzhledem k pětileté promlčecí lhůtě však už nemůžu nemocnici žalovat o odškodnění," říká. Během dvouhodinového rozhovoru působí naprosto klidně a vše popisuje logicky.

Na základě rozhovoru ze dne 3. 7. 2019 napsal Michal Štingl