Na pavilonu 27 zachází s lidmi jako s prasaty

09.04.2019

Toto šílenství skončilo až okamžikem, kdy se spolknuté jídlo dralo z mého žaludku zpátky ven, což oba zdravotníci okomentovali slovy, že jsem "prase". Ač špatně pohyblivá (franc. berle jsem u sebe prý z bezpečnostních důvodů mít nemohla), vše jsem po sobě uklidila a teprve po tom si mohla jít lehnout. 

Před nějakou dobou jsem si procházela nejtěžším obdobím svého života: vedle náročné péče o těžce postiženého, pouze ležícího, rodiče, jsem sama čelila / čelím onkologickému onemocnění. Byla jsem k smrti vyčerpaná, fyzicky i psychicky. A k tomu jsem zjistila, že jsme přišli o veškeré, těžce nastřádané úspory na horší časy, protože můj naivní manžel podlehl rafinovaným řečem o finanční tísní a vážných rodinných problémech jisté dámy. Cítila jsem to jako největší podraz, a to od člověka, na kterého jsem spoléhala, že se o mně v konečné fázi nemoci postará. 

Neměla jsem ani pomyšlení na jídlo, a když jsem se přinutila něco sníst, bolel mě žaludek, bylo mi špatně, zvracela jsem. Později jsem už v sobě neudržela ani čistou vodu a léky předepisované na bolesti ... a po dalších několika týdnech už nebyla schopná ani usnout. Řízením osudu jsem se zkrátka dostala do PN Bohnice, na pavilon 27. Hned po první infuzi a spánku jsem se cítila nesrovnatelně lépe, ale bezprostředně po pozření prvních soust jídla jsem vše vyzvracela, včetně léků. Sestřičce a ošetřovateli, kteří měli zrovna službu, jsem vysvětlovala, že nějakou dobu jsem v žaludku neudržela ani nutridrinky, které jsem si pořídila na doporučení lékaře v nutriční poradně. Takže nemohu do sebe nacpat rovnou karbanátky s bramborem, že prozatím budu ráda, když snesu pár lžic polévky. 

Bohužel, moje argumenty je nezajímaly. Sestřička konstatovala, že budu "normálně jíst a hotovo, protože na nějaké obstrukce není nikdo z nich zvědavý". A když to prý nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém. Zavolala na svého spolupracovníka, statného ošetřovatele, a zatím co ten mě, sedící u stolu na chodbě oddělení, bolestivě držel za ramena a střídavě za bradu, sestřička se snažila dostat do mně již studenou porci smaženého mletého masa s bramborem. Protože po onkologické léčbě trpím bolestmi kostí a svalů, "držení" pana ošetřovatele, který svůj úkol bral opravdu poctivě, bylo bez nadsázky bezcitným týráním, ale ten mých proseb nedbal. Vedle toho se mi zvedal žaludek a zároveň jsem se dusila jídlem, které při způsobu krmení sestřičkou by nebyl schopen v ústech zpracovat ani ten nejzdatnější jedlík. Když jsem -pořád ještě plná- ústa neotevřela, sestřička mně chytila za nos, aby mně k tomu přinutila. Několik kolemjdoucích pacientů, kteří v sobě nasbírali dostatek odvahy a napomenuli je třeba větou: "Nechte ji už!", nebo podobně, bylo okřiknuto, ať si hledí svého. 

Toto šílenství skončilo až okamžikem, kdy se spolknuté jídlo dralo z mého žaludku zpátky ven, což oba zdravotníci okomentovali slovy, že jsem "prase". Ač špatně pohyblivá (franc. berle jsem u sebe prý z bezpečnostních důvodů mít nemohla), vše jsem po sobě uklidila a teprve po tom si mohla jít lehnout.

Ráno jsem se snažila kromě pití sníst i malý kousek rohlíku, a jeho zbytek si dala do šuplíku nočního stolku s tím, že třeba zase za hodinu v tom budu pokračovat. Načež do pokoje vtrhl mně známý pan ošetřovatel s kýblem v ruce, a otvíraje jeden stolek za druhým (samozřejmě, bez jakéhokoliv svolení pacienta) vyhazoval vše, co si myslel, že tam být nemá, např. ovoce, které spolupacientce přinesla návštěva a pod. Když v mém stolku našel zmiňovaný rohlík, obořil se na mně, zda si myslím, že je budu takto podvádět. Když jsem namítala, že ten rohlík jsem před nikým neschovávala, ale... Uprostřed věty jsem byla umlčena. 

Nicméně, oproti tomu, jak se personál choval k jiným pacientům, jsem na tom byla ještě dobře. Záhy jsem pochopila, že "hlavou zeď nepřerazím" a že za dané situace bude nejlepším řešením chovat se submisivně, proti ničemu neprotestovat, nic nekritizovat a se vším souhlasit, abych se odtamtud co nejrychleji dostala domů. To se mi povedlo, ale dodnes nerozumím tomu, jak je možné, že takovýto lidé pracuji s nemocnými a proč si nemocnice takovéto zaměstnance drží.

Zkušenost pochází z roku 2017, autorka si nepřála zveřejnit jméno