Na dětském oddělení na moje slzavé údolí nebyl nikdo zvědavej

18.04.2019

Ráda bych se podělila o svou zkušenost z dětského oddělení v Bohnicích. Uběhla tedy už pořádná doba od mé tamní hospitalizace v roce 2010. A strávila jsem tam jen jeden týden. Bylo to na konci prváku na gymplu a bylo mi šestnáct. Ale tahle zkušenost, byť krátká a ani zdaleka ne tak brutální jako některé příběhy tady, mě málem odradila od toho, abych vůbec dala odborné pomoci další šanci.

Na oddělení jsem se dostala z vlastního popudu. Chtěla jsem tam, protože se horšily moje deprese, začala jsem být zoufalá a naivně jsem si myslela, že tam budou lidé, kteří mi budou chtít pomoct a na prvním místě budou mít moje psychické zdraví. Od toho přeci psychiatrická nemocnice je, ne...? Takže jsem přemluvila rodiče, aby mě tam vzali. Záhy jsem ale zjistila, že na dětském oddělení se ke všem přistupovalo, jako by tam byli za trest. Pro sestry to byl prostě pasťák, ve kterém nedobrovolně končí děti, které sice mají nějaké svoje problémy, ale hlavně mají problém s chováním a obtěžují svoje okolí. Samozřejmě nevím, jak to tam chodí dnes. Ale pochybuji, že se spolu s novým pavilonem (který byl otevřen několik měsíců po mojí hospitalizaci) vyměnil i personál.

Pavilon byl tehdy akorát v rekonstrukci, takže jsme pobývali v náhradním, kde byly trochu bojové podmínky. Nebyla tam moderní bezpečnostní okna, v oknech ještě pořád byly mříže. Pokoje jsme neměli zvlášť, jak je to teď. Byli jsme ve velkých pokojích, kde nás bylo asi 10. Což osobně nevnímám jako zas tak velký problém. A chápu, že to byla výjimečná situace kvůli probíhající rekonstrukci. Ale ani v takových podmínkách, kde jsme byli prakticky namačkáni jeden na druhého, jsme si například nesměli sedat vzájemně na postele. Jakmile sestry viděly, že si dvě dívky sedly vedle sebe na jednu postel, rozehnaly je s odůvodněním, že to je "familiárnost", která není na oddělení přípustná. A nějaké objetí, to bylo úplně tabu. Bez ohledu na to, že se třeba jen jedna dívka snažila utěšit druhou, když jí bylo zle. Fyzický kontakt byl zkrátka nepřípustný v jakékoli podobě (snad krom držení se za ruce ve dvojicích na vycházce). A to, že ty děti prožívají těžké životní období, jsou (většinou nedobrovolně) vytrženy ze svého běžného prostředí a chtějí se jen podpořit navzájem, většinu sester nezajímalo. Protože pravidla jsou prostě pravidla, že jo, a nějaké psychické potřeby těch problémových harantů přece nemusí nikoho zajímat (alespoň tak to, podle mě, dost sester bralo).

Taky jsme se povinně museli dívat na večerní zprávy na Nově. To mělo sloužit jako kontakt se světem, protože jsme samozřejmě neměli přístup k internetu ani jsme u sebe nesměli mít mobily. Tahle myšlenka kontaktu je tedy sice hezká, ale proč, sakra, zrovna zprávy na Nově? Já tedy nevím, ale mám trochu pochybnosti o tom, jestli je zrovna tohle pro děti s psychickými problémy ten nejvhodnější program ze všech (nejmladší pacientce v době mojí hospitalizace bylo, myslím, dvanáct let).

V průběhu jednoho takového skupinového promítání si k sobě sedly dvě dívky do křesla. Jedna objímala druhou, protože jí bylo zle. Sestra je nejprve s viditelným odporem sledovala a pak na ně vyštěkla: "Proč se na sebe takhle mačkáte? To ste jako nějaký lesby, nebo co?" a pak to ještě doplnila strohým dotazem, jestli je té holce špatně. To už jsem nevydržela a rázně, ale slušně jsem jí řekla, že je ta dívka na psychiatrii patrně z nějakého důvodu, a tudíž je velmi pravděpodobné, že jí nebude úplně nejlíp. Sestra se na mě jen otočila, chvíli přemýšlela, jak odpovědět, a pak to nechala být. Myslím, že jsem ji dost vyvedla z míry způsobem, jakým jsem to řekla. Většinou se totiž pacienti při vyjadřování moc nekontrolovali, kultivovanost jejich projevu taky nebyla zrovna nejúžasnější a někteří měli problém s agresí, takže bylo velmi snadné každý jejich protest označit za projev drzosti a případně je za to nějak potrestat. Ale v případě mojí věcné poznámky sestra nevěděla, jak zareagovat, protože na to nebyla zvyklá.

Nicméně myslím, že časem bych u sester dostala nálepku problémového pacienta. Mám totiž potřebu ozvat se, když mám pocit, že je někomu ubližováno nebo křivděno. A to by mi v takovém prostředí, ve kterém je jakákoli námitka automaticky považována za drzost, mohlo celkem zavařit.

Lékaři byli fajn, ale samozřejmě jich bylo na počet pacientů málo. Žádná zvláštní terapie neprobíhala (krom něčeho, co by se s přimhouřenýma očima dalo nazvat ergoterapií/arteterapií, kdy jsme si kolektivně malovali nebo navlíkali korálky a podobně, aby nás nějak zabavili). Když někdo chtěl mluvit s psychologem, musel se o to sám přihlásit. Takže jsme tam byli více méně jen odložení, abychom nedělali problémy lidem venku. Aspoň tak mi to často připadalo. A myslím, že v některých případech byli skutečně i rodiče rádi, že se svých dětí mohli na chvíli zbavit. Nemalá část pacientů ani žádné rodiče neměla, protože byli z dětského domova. To znamenalo, že většina z nich neměla zvenčí moc velké zastání. A sestry tohle samozřejmě musely vědět. Musely vědět, že se těch dětí nikdo nezastane, i kdyby si třeba nějak stěžovaly. A i kdyby si stěžovaly, tak by to bylo pořád jen slovo proti slovu. A komu budou lidé věřit - zdravotní sestře, nebo problémovému děcku z blázince?

Moji rodiče tvořili výjimku. Hrozně se o mě báli a vadilo jim, že se mnou nemají žádný kontakt. Na návštěvy za mnou moc jezdit nemohli, jen mi mohli ve vymezený čas zavolat. Na hovory pro všechny pacienty dohromady byla vymezena jedna hodina denně (myslím, že to bylo od pěti do šesti večer). Po tu dobu mohli blízcí zavolat na sesternu, kde si pacient mohl hovor převzít (o žádném soukromí tedy nemohla být řeč). Vždy mohl volat jen jeden pacient, protože pro tenhle účel byla uvolněná jen jedna linka. Naši mi volali každý den. Ale už tak po třetím dnu mi sestra podrážděně řekla, ať laskavě rodičům vyřídím, aby mi každý den nevolali, protože tím blokujeme telefon ostatním. Zajímavé je, že nebyla schopná říct jim to sama. A mimochodem ten telefon byl ostatními hovory většinou vytížen všeho všudy jen tak na půl hodinu. Moc lidí totiž pacientům nevolalo.

Když se vrátím k tomu trestání, tak už si upřímně přesně nepamatuji systém trestů. Když jste dělali, co jste neměli, mohli jste například přijít o vycházky, víkendovou propustku a tak dále (případně být odesláni na neklid). Ovšem jedna forma trestu mě obzvlášť zaujala. Já jsem schopná pochopit, že v některých případech může být zpřísnění režimu bezpečnostním opatřením, které je učiněno v zájmu pacienta (aby se snížilo riziko, že ublíží sobě či někomu jinému). Ale v případě "županu" o tohle rozhodně nešlo. Když jste dostali "župan", tak nejen, že jste nemohli ven na společnou vycházku, ale navíc jste museli chodit po oddělení oblečeni do vyfasovaného županu. A nezlobte se na mě, to je čistě psychologický trest, který si klade za cíl ponížit a ocejchovat pacienta, aby už příště neměl chuť "zlobit".

Jenže "zlobením" mohlo být i jen to, že daný "hříšník" opakovaně plakal na ranní komunitě. Ranní komunita byla (jak název napovídá) vždy ráno, účastnili se jí i lékaři a udělalo se při ní kolečko, během kterého musel každý něco říct (jak mu je a tak dále). Jeden kluk se pokaždé rozbrečel. A každý den měl stejnou naléhavou otázku: "Kdy už přijde ten sexuolog?" což samozřejmě vedlo k tomu, že se mu ostatní děcka začala vydatně smát. Ze strany lékařů nikdy nedostal na svoji otázku přesnou odpověď a po několika dnech mu řekli, ať s tím přestane, nebo ho nepustí domů na víkendovou propustku. Nevím, co měl za problém... Nicméně si pamatuju, že mi po komunitě vždycky bylo zle, protože mi ho bylo hrozně líto.

S tímhle jsem měla během tamní hospitalizace velký problém. Už od dětství jsem totiž byla nadměrně empatická až přecitlivělá. Jako malá jsem se rozbrečela pokaždé, když se ostatní děti začaly bavit zabíjením mravenců a snažila jsem se jim v tom zabránit. A ještě někdy ve dvaceti mě byl schopný rozbrečet spot od UNICEF, který běžel v televizi a ukazoval podvyživené děti v Africe (přitom deprese tyhle přehnané reakce samozřejmě vždy ještě víc prohloubila). A tak vidět, jak se někdo trápí, všem kolem je to ukradený, a ještě mu za to dokonce hrozí trestem, to na mě zrovna moc ozdravným účinkem nepůsobilo. A nebyla jsem schopná smířit se s tím, že takhle se někdo chová k pacientům na psychiatrickém oddělení, navíc na oddělení pro děti.

I tak jsem ale za celý týden (krom předposledního dne) ani jednou nebrečela. V podobných situacích mám potřebu podpořit ostatní, což moc nejde, když se sami skládáte. A na to konto se mě prakticky okamžitě chytla jedna holčička, právě ta dvanáctiletá. Ostatní se k ní chovali celkem hnusně, ani nevím proč. Byla po všech stránkách normální - hezká, normálně oblečená, chováním nijak zvlášť nevybočovala. Ale z nějakého důvodu se do ní všichni strefovali. Pokaždé si chtěla nechat při jídle přidat (přitom byla hubená jak vyžle) a ostatní kvůli tomu pronášeli všemožné poznámky. Ale místo toho, aby je sestra nějak zarazila, si naopak jednou ještě přisadila. Řekla jí, že když bude pořád takhle žrát, tak z ní bude bečka. No, co na to říct... Protože jsem se opět nedokázala neozvat a zastala jsem se jí, tak ke mně ta holčička celkem přilnula. Chtěla se mnou chodit na vycházkách ve dvojici, držet se při tom za ruku, a dokonce mi i sama řekla, proč tam je, i když to nikdo jiný (krom lékařů) nevěděl. Byla tam proto, že měla ve svých dvanácti letech pohlavní styk se stejně starým klukem. Zcela dobrovolně. Ano, chápu, že i přes dobrovolnost a shodný věk obou účastníků je to pořád delikátní a ošemetná situace. Ale nevypadala, že by se kvůli tomu jakkoli trápila. To jediné, co jí trápilo, bylo to, že musí být zavřená tam... Alespoň to jsem z jejích slov pochopila. Nejsem odborník a nemůžu posoudit, jak moc mohl být tím pohlavním stykem narušen její psychický vývoj. Ale upřímně silně pochybuju o tom, že hospitalizace na takovém oddělení by jí v tomhle ohledu mohla jakkoli pomoct.

Bohužel jsem se s ní ani nemohla rozloučit, když mě odtamtud táta odvezl. Prostě jsem najednou zmizela, a to mě dodnes trochu mrzí... Měla totiž zrovna výuku. V Bohnicích je zřízená třída, kam dopoledne chodí děti, které ještě mají povinnou školní docházku, aby ve škole po propuštění moc nezaostávali. Mně se tohle netýkalo, protože jsem už byla na střední.

A jak tedy došlo k mému urychlenému odjezdu?

Po týdnu nás na chvíli pustili na počítač. Já si tak mohla přečíst zprávu od svého tehdejšího přítele - nebylo to nic moc pěkného. No a to mě "konečně" složilo. Začala jsem brečet a vzlykat, měla jsem asi takovej malej hysterák. Na to konto mi sestry daly nějaký prášek, který mě během chvíle úplně odrovnal. Od dvanácti jsem se léčila s OCD a brala jsem kvůli tomu antidepresiva, sem tam i nějaký benzodiazepin na úzkost, a tak jsem už byla na tyhle prášky zvyklá a jen tak něco mě neodrovnalo, ale tahle jedna mrňavá pilulka mě prakticky zfetovala.

Po chvíli jsme šli na společnou vycházku. Prášek už naplno zapůsobil, byla jsem úplně zticha, nikoho jsem nemohla nijak obtěžovat, jen mi ze setrvačnosti ještě pořád po tváři stékaly slzy. Přesto se na mě sestra obořila a řekla mi: "Schovej si to svoje slzavý údolí, tady na něj nikdo není zvědavej!" Mně to v té chvíli bylo už prakticky ukradený, protože jsem byla hodně utlumená, ale tuhle větu si budu pamatovat napořád. A myslím, že je to jeden z důvodů, proč mi pak tak dlouho trvalo, než jsem byla schopná začít o svých problémech mluvit. Protože moje slzavý údolí a moje problémy přece nikoho nezajímaly ani na psychiatrii... Tak jak by mohly zajímat kohokoli jiného?

Naštěstí za mnou ten den přijeli hned po vycházce na návštěvu rodiče. A když viděli, v jakém stavu jsem (nemám ráda tohle klišé, ale fakt jsem byla takový malý, vyhaslý a rezignovaný zombík), tak se zděsili. Táta vyjednal revers a druhý den dopoledne si pro mě přijel. A to je konec mého pobytu na dětském oddělení v Bohnicích. Nikdy jsem to takhle dopodrobna nerozmazávala. Přišlo mi totiž, že se vlastně nestalo nic, co by někdo mohl řešit. Nedocházelo k žádnému fyzickému násilí, zneužívání ani k ničemu podobnému (alespoň já o ničem takovém nevím). Ale čím víc času ubíhá, tím víc si začínám uvědomovat, že i "jen" necitlivé chování personálu je na dětském psychiatrickém oddělení absolutně nepřípustné. A když si představím, že bych jako rodič byla u toho, jak nějaká megera v bílém stejnokroji říká jakoukoli ze zmíněných poznámek mému nemocnému dítěti, tak bych musela hodně bojovat sama se sebou, abych jí nevrazila facku.

Já chápu, že práce na psychiatrickém oddělení (zvlášť na uzavřeném) není jednoduchá. Ale sakra... Pokud to někdo nezvládá a chybí mu lidský přístup, tak zkrátka nemá na takové pozici co dělat. Tečka. A tím spíš, pokud jde o děti. O děti, které už tak mají svých problémů dost a potřebují podpořit. A navíc se nemůžou samy bránit (protože dítě, které se v takovém prostředí pokusí něco namítat, si koleduje o problém).

A taky chápu, že ani vedení nemocnice nemá lehkou pozici. Chybí finance, chybí personál, chybí všechno. Ale, se vší úctou, to mě jako pacienta nezajímá. Pacienti mají nárok na určité zacházení bez ohledu na to, jak těžké je pro nemocnici tyhle nároky naplnit. A skutečně nevím, proč by pacienti měli brát ohled na problémy nemocnice, když ani na ně se v průběhu hospitalizace dost často ze strany personálu žádné ohledy neberou.

Když se zrekonstruoval pavilon dětského oddělení, byla kolem toho velká sláva. Ale mně to přišlo trochu k smíchu. Osobně je mi totiž úplně jedno, jestli jsou mříže v oknech, pokud se ke mně personál chová hezky. A to samé platí i opačně - jako pacientovi je mi úplně k ničemu, že jsem v ultra moderní budově, pokud se ke mně personál chová, jako bych mu byla na obtíž.

Takže doufám, že se toho za těch deset let na dětském oddělení změnilo mnohem víc než jen úroveň vybavení a technického zázemí.

Tereza Horká