Lukáš Jelínek: Na festivalu Mezi ploty mají mít hlavní slovo pacienti

21.05.2019

Rozhovor s aktivistou, který několik let protestuje proti zacházení s psychiatrickými pacienty, když poznal útrapy několika svých přátel. Pod heslem "Přestaňte mučit pacienty" založil web magori6.webnode.cz, kde se objevovaly první příběhy týrání na neklidových odděleních. Zaměřuje se na kontaktování hudebníků, vystupujících na nemocničním festivalu Mezi ploty a uskutečnil několik přímých akcí.


Lukáš Jelínek
Lukáš Jelínek

Kdy tě napadlo začít sbírat příběhy lidí hospitalizovaných na psychiatrii?

Bylo to spontánní, když jsem pracoval v kavárně Na půl cesty a vyslechl si hrozné zážitky z pavilonu 27. V rádiu jsem neustále slýchal sluníčkovou reklamu na festival Mezi ploty, jak je všechno v pohodě a cítil jsem potřebu se ohradit. Tak mne napadlo zkusit tam vyskočit na pódium a říct lidem, že skutečnost je úplně jiná. Tahle akce proběhla v roce 2016 a je z ní i video na našich stránkách. Ty vznikly na jaře 2017. Nejdřív tam byly příběhy Ivy a Luďka, které jsem bezprostředně znal. Pak přibyly i další.

Jak to probíhalo?

Ochranka nás přiškrtila a vyhodili nás ven, pak nám vyhrožovali, že nás zmlátí a zkopou. Mně to v tu chvíli bylo jedno, já měl radost, že jsme to udělali a že to mám za sebou. Vyhodili nás z areálu a řekli, že když se vrátíme, tak nás zmlátí. Pak za námi přišli návštěvníci a ptali se na smysl protestu. Luděk v tu chvíli nedokázal popsat, co se s ním na neklidu dělo. A tak jsme se dohodli, že propříště musíme založit webové stránky.

Pokračovali jste v prostestech?

Loni jsem napsal petici a nechávali jsme ji podepisovat na Mezi plotech. Lidé často říkali, že o tom nic nevědí. Ale já přece také podepisuju petice třeba Amnesty International, i když nemůžu nic osobně vědět o situaci v Tibetu. Chodili jsme s transparenty a rozdávali letáky. Úryvky z příběhů jsem zařadil i do svého vystoupení na slam poetry v Cross Clubu.

Zkoušeli jste komunikovat s nemocnicí?

Vím, že někteří podávali stížnost anonymně, ale proto také nevíme, jestli se tím někdo zabýval. Šlo třeba o případ kamarádky, za kterou jsme byli na návštěvě a ona nás prosila, ať jí odtud dostaneme. Snažili jsme se jí uklidňovat a hlavně uklidňovat sami sebe. Jak se máš srovnat s tím, že necháváš člověka zavřeného na místě, kde ho zneužívají? A ona na své výpovědi dodneška trvá. Jenže my jsme tehdy nevěděli co dělat, tak jsme si to alibisticky omlouvali projevy nemoci. A tak nejspíš reaguje spousta lidí. Protože nevědí co s tím dělat, radši před tím zavírají oči.

Pak jste také psali nápisy kolem areálu nemocnice?

Jednou jsem sprejoval nápis a přišel ke mně ošetřovatel z Bohnic. Nejdřív si myslel, že o tom nic nevím, prý nevypadám jako blázen, on byl zvyklý na pacienty nafetované spoustou prášků a vysvětloval mi: Kdybys je viděl, to sou samý smažky, ty si lepší zacházení nezasloužej.

Kolik lidí si tobě osobně stěžovalo?

Na webu jsou čtyři příběhy. Pak jsem mluvil s dalšími, ale k publikaci už nedošlo. Třeba jedna Ruska, která měla strach z problémů s vízem. Pak si sehnala právníka a podařilo se jí dostat ven. Ti lidé se k tomu pak venku už nechtějí vracet.

Kdy jste začali kontaktovat kapely a sponzory z festivalu Mezi ploty?

To bylo předloni, když jsem psal hudebníkům a mediálním partnerům. Loni jsem napsal opravdu všem. Jednou jsem psal rádiu Wave, ti to další rok zrušili, ale místo nich byl Radiožurnál a letos je to Regina. Odepsal mi ombudsman Českého rozhlasu, že se do toho problému nechtějí plést. Manažerka Lenky Dusilové nám vyjádřila podporu a tenhle rok už tam Lenka nevystupuje. Slovenská hudebnice Katarzia má zájem o schůzku. Osobně jsem mluvil třeba s Muchou nebo Tomášem Klusem.

Vyzýváš je k bojkotu festivalu?

Mediální partnery jsem vyzýval, aby raději dali prostor lidem se zkušeností s hospitalizací. A kapely jsem žádal o možnost promluvit na pódiu.

Můžeš shrnout, co nemocnici vytýkáte?

Nejhorší byl případ sexuálního zneužití pacientky, která neměla možnost se nijak bránit. V jiných případech doktoři pacienty zastrašovali, aby si nestěžovali. Jakékoliv výhrady k péči jsou automaticky brány jako příznak nemoci. A teprve když si přestaneš stěžovat a necháš si všechno líbit, začnou tě považovat za vyléčeného. Kolikrát je tam nechají přivázané, pomočené a pak jim ještě nadávají. Nebo je trestají, že močí na zem, i když předtím na kameru prosili, aby si mohli dojít na záchod. Je vidět, že tehdy se na nich ošetřovatelé chtějí jen vybít.

Jak žiješ mimo tohle téma?

Občas píšu, třeba texty pro naší kapelu, Křezťanzkí ztát, vystupuju na slam poetry, chodím na komparzy nebo hraju v pseudoreality show.

Máš zkušenost s hospitalizací?

Byl jsem hospitalizovaný dvakrát v Horních Beřkovicích a jednou v ÚVN. Byl jsem sebevrah. Dospěl jsem k tomu, že nejsme svobodný, že jsme neustále nucený páchat zlo a jedinou možností, jak se tomu vyhnout, je spáchat sebevraždu. Po druhém pokusu nade mnou primář ráno na vizitě říkal ostatním doktorům, že ten už to možná nepřežije. Teď už jsem naštěstí dlouho nikde zavřený nebyl a chodím jen jednou za pár měsíců k doktorovi.

Jak ti pomohli v léčebně?

Myslím, že mi nepomohli nijak. Nechala mne tam zavřít moje rodina, která doufala, že mne tam konečně opraví. Vyrůstal jsem v konzervativní vesnické rodině, do které jsem nikdy jakoby nepatřil. Vždycky jsem jim připadal nějak poškozený. A když jsem dostal oficiálně diagnózu, měli radost, že se jim to konečně potvrdilo a že mne tam opraví. Jenže násilím nemůžete nikoho donutit, aby se změnil. Člověk se sice podřídí, aby se dostal ven, ale uvnitř se jenom víc zatvrdí.

Takže sis tam žil vnitřní svět a oni tě pustili

Naštěstí se mne to nejhorší nedotklo, protože personál se spíš vybije na těch, co jsou na tom nejhůř. Já jsem byl lucidní, jak psali v dokumentaci. Jak jsem všude divný, tak tam mne brali jako jednoho z těch normálnějších.

Jaké to bylo v Beřkovicích?

Poprvé jako v kriminále. Jeden týpek, co tam přišel z vězení, si tam vytvořil vězeňskou hierarchii a dělal kápa. Prý seděl za loupežná přepadení. Mezi ošetřovateli byli horší i lepší lidé. Jednoho člověka tam automaticky na noc poutali, protože vstával z postele. Celou noc tak musel spát s rukama za zády, aby od něj měli klid. Jedna sestra byla hodná a ta ho nechávala spát volně. Vždycky prosil, sestřičko, prosím nepoutejte mě.

Máš představu o ideální péči na neklidových odděleních?

Záleží na tom, jak moc se můžu odvázat. Pokud budu předpokládat, že uzavřená oddělení musí dál existovat, ideální by asi bylo, aby si ošetřovatelé mohli alespoň na pár dní hospitalizaci sami prožít. Pak už by se snad nemohli takhle chovat. Nebo kdyby mohli pacienti pro zaměstnance třeba jednou týdně připravit jídlo, aby měli možnost poznat je v jiné roli, pak už by se na ně snad nemohli dívat jako na ty odlidštěné smažky.

Co myslíš, že můžou dělat sami pacienti?

Měli bychom se přestat chovat jako užiteční idioti, přestat jen opakovat názory doktorů, přestat dělat reklamu na psychiatrii a začít konečně mluvit sami za sebe. A možná budeme muset začít tím, že budeme psychiatrii znovu stigmatizovat. Protože jen tak ji donutíme se opravdu změnit.