Lidskost je to poslední, co zde můžete očekávat

15.03.2020

Minulou zimu jsem na vlastní žádost byl přijat na 1. patro pavilonu 27. Zdůrazňuji, že na vlastní žádost, prostřednictvím sjednání mou psychiatričkou a s vlastní dopravou. Jednalo se o mou první zkušenost s něčím podobným a prvotní dojem byl absolutní šok. Poct, že se zde zastavil čas před mnoha desítkami let. Žalostné a zoufale zastaralé prostory i veškeré vybavení.

Pokoje po cca 10. postelích a toaleta na konci chodby, kde bylo nutné si vždy vypodložit prkénko toaletním papírem, když vám ho před tím nikdo neukradl. Hygiena prostě humus. Nemožnost se zamknout na WC. Jediná sprchová místnost. Pacient bez domova se zjevným infekčním onemocněním nohou. Musíte odevzdat doklady, klíče od vozu, techničák a vše co z vás dělá svéprávného člověka. V noci tlumeně svítící modré světlo z kruhového osvětlení ve spodní části stěny. Ale hlavně...... ze spodního patra "neklidu" byl stále slyšet naprosto nelidský řev. Nelze slovy popsat. Ještě jsem netušil, že je to běžné.

Úplná ztráta jakéhokoliv soukromí, lidské důstojnosti, identity a všeho, co si člověk umí uvědomit jen na tomto místě. Nebudu vše podrobně popisovat, ale po týdnu jsem byl přesvědčen o tom, že se již z tohoto místa nedostanu a pokud ano,tak již nezůstanu normální. V tu dobu jsem měl velkou bolest zubu (později se ukázalo, že zánět okostnice). Nebylo mi v tu chvíli umožněno navštívit zubaře. Jen lék na bolest. Byl jsem vděčen za tu bolest, která mi pomáhala tolik nevnímat tu hrůzu okolo. Ten řev a nekonečné volání o pomoc z neklidu se však nedal neslyšet. Byl slyšet i v průběhu terapií, kdy bylo otevřené okno.

Napadalo mě: toto místo mi má pomoci??? Uzavřel jsem se úplně do sebe a do své bolesti. V průběhu dní přicházeli pacienti z neklidu v šokujícím stavu. Neschopni normální chůze a normální komunikace. Evidentně zfetovaní tišícími léky. Někteří z nich museli chodit na elektrošoky. Jeden mladík nechtěl, ale po domluvě šel. Když někdo z nich dělal problémy, tak pohrozili neklidem a v jednom případě jsem byl svědkem toho, že opravdu znovu šel o patro níže. Tito lidé vyprávěli zážitky jako z nejděsivějších filmů z tohoto prostředí. V prvním případě jsem tomu nechtěl věřit, ale výpovědi ostatních se velmi shodovaly. Kurtování na 24 hodin a další šílenosti jsou tam běžnou praxí, stejně jako tzv. trestné injekce, násilně agresivního chování ošetřovatelů, či vyměšování pod sebe, protože nikdo nereaguje o prosbu o toaletu.

Snad milionkrát jsem si říkal, že to nemůže být skutečností a že se za chvíli probudím. Bohužel opak byl pravdou. Na toto místo jsem přišel dobrovolně a dobrovolně odejít již dost dobře nešlo. Pokoušel jsem hovořit s doktorkou Janouškovou na toto téma, ale propuštění mi nebylo umožněno. Musíte mít předem sjednanou schůzku u své lékařky psychiatričky, jinak smůla. Můj vnitřní stav se rapidně zhoršoval a měl jsem jediný cíl, se z tohoto místa dostat. Ze všeho jsem byl v takovém šoku, že jsem se celý třásl, ale vydal jsem veškeré síly, abych působil jinak. Další týden mi trvalo, než jsem si u paní doktorky vydupal propuštění a nebylo to vůbec snadné. Musel jsem se obhajovat před jakousi komisí lékařů a následně i při ranním hlášení před všemi pacienty. Místy byl ze strany lékařů cítit psychické nátlak na prodloužení pobytu.

Určitě půl roku jsem se z tohoto pobytu vzpamatovával, abych byl schopen se vrátit do normálního života a beze sporu to byl můj zdaleka nejhorší zážitek v mém životě. Je to již déle než rok, ale dosud se mi o tomto místě zdá. Plně chápu, když někdo řekl, že než se sem vrátit, tak si raději vezme život. Nemohu stále věřit tomu, že toto je myslitelné a možné ve 21.století. Tamní lidská beznaděj a doslova šílenství nikoho nezajímá. Lidé jsou tam plně v rukou ošetřujícího personálu, který si může dělat s lidmi, co chce. Nemáte nikde možnost odvolání a vyslechnutí. Jste šťastní, když se odsud dostanete normální a už vůbec nepomyslíte na to, že se budete někde domáhat nikoliv spravedlnosti, ale prostě jen lidskosti. Lidskost je to poslední, co zde můžete očekávat. Přijde mi neuvěřitelné a šokující zjištění, že vězni mají k dispozici sprchy, společenské místnosti, fotbal, mnoha dalšího a lidé, kteří opravdu potřebují pomoci musí žít v tak nedůstojných a otřesných podmínkách. Jak je toto možné???

Později mi má lékařka řekla, že věděla kam půjdu, ale chtěla pro mne léčbu šokem. Ve finále to bylo možná dobře. Dalo mi to pochopení mnohého, co bych bez této zkušenosti nepochopil. Všem přeji, aby se na toto místo nikdy nemuseli podívat a když, tak jen jako exkurzi do něčeho, kam lidi zavírali v minulosti.

Úplným závěrem bych nesmírně rád poděkoval několika lidičkám z řad pečujícího personálu za jejich lidský přístup a za to že stále zůstávají lidmi. Pracuji v pomáhající profesi a vím velmi dobře, jak jsou tyto profese náročné. Klobouk dolů a ještě jednou velké díky.

Fanda