Laskavá pomoc, nebo moc personálů nadevše?

11.07.2019

Asi v říjnu minulého roku (2018) mě přítel provázel na příjem do Bohnic z důvodu mých sebevražedných myšlenek. Nejdříve vše probíhalo normálně. Doktorovi jsem vše řekla. Také o tom, že mám myšlenky na sebevraždu. Říkal, že mám přijít ráno. Bylo mi to divné, tak jsem se podívala do zprávy. Nebylo tam ani slovo, že MÁM SEBEVRAŽEDNÉ MYŠLENKY. Ten doktor mě viděl poprvé v životě, ale dovolil si napsat, že mám sklon k manipulaci.

Byla jsem v šoku a dostala jsem hysterický záchvat, že na ně zavolám policii, že mě odmítají v takovém stavu hospitalizovat. Šok mi způsobila hlavně zamlčená informace doktora ve zprávě a jeho unáhlené vyjádření k mé osobnosti po dvaceti minutách rozhovoru. Ten doktor samozřejmě tvrdil před mým přítelem, že jsem nic takového neřekla. To mě psychicky úplně zdeptalo. Potom tam přišel další doktor a začal mi cosi arogantně říkat, že se mám léčit. Jedna sestra se taky do toho začala míchat a přesvědčovala mého přítele, že ho manipuluji. To už jsem nevydržela a řekla, že jdu do jiné léčebny. Nechtěli mě pustit a začali se chovat direktivně a nepříjemně ještě více a násilně mě chtěli odvážet na pavilon 27. Sanitář držel s týmem samozřejmě a měl hloupé připomínky i ten druhý co s ním šel. Cítila jsem se hrozně.

Dodnes nemůžu uvěřit, že s duševně nemocnými pracuje personál, kteří klidně zamlčí pravdu, píšou do zprávy věci, kterými si nemohou být jistí, protože mě neznají. Mluví tam úplně zcestné věci k mému příteli, používají direktivní metody, i když jsem o jejich léčebnu ztratila zájem a chtěla jinam. Zacházejí se mnou ne jako s nemocným, ale jako s někým nadbytečným a nemají ani sociální a asertivní dovednosti mluvit se mnou lidsky a důstojně. A můj záchvat je vedl jen k direktivnosti až násilnosti místo přiznání, že zpráva byla lživá a subjektivní.

Dokonce ve mě způsobili svým jednáním strach. Začala jsem mít paranoidní představy, že by mě klidně zabili. Cestou na 27 jsem se bála, že mi něco udělají. Přivezli mě a sanitář tam začal o mě vyprávět personálu. Jaký jsem měla záchvat, ale proč to už neřekl. Chtěli mě dát vypít modrou tekutinu rivotril, ale já jsem to nechtěla, protože jsem se bála, že mě můžou otrávit, že tam něco přimíchali. Přitom mému příteli řekli, že mě znovu vyšetří, když přijdu na pavilon. Sestra, která u toho byla, se najednou začala chovat jako nějaká bachařka a povolala dva statné muže, asi sanitáře, aby mě odvedli do pokoje a už si se mnou nějak poradili. Byli nepříjemní a když jsem nechtěla jít, tak mě tam táhli násilím. Dali mě nějakou injekci a zamkli mě. Prý to byla zyprexa a hodně silná dávka.

Byla jsem zamčená, dva dny mne pouštěli jen na jídlo, záchod a do sprchy. Z té injekce jsem spala asi tři dny skoro 20 hodin denně. Bylo mi všechno jedno a zavíraly se mi oči i při jídle. Na takovou silnou dávku neměli žádné právo. Když se ze mě stala zombie, co ani skoro nemohla mluvit, za dva dny mě odemkli. Ve sprše v rohu, to si matně vzpomínám seděl sanitář, když jsme se sprchovaly. Ale je to jen matné, protože jsem v dětství prožila incest, cokoli nepříjemného s muži hned vytěsňuji.

Ty sestry ani doktoři tam s nikým moc nemluví. Je to tam odlištěné a o pacienty tam skoro snad nikdo nemá lidský zájem. Jednou tam se mnou mluvila doktorka, že mi mění medikaci. Chtěla jsem se bránit proti násilné hospitalizaci, ale bála jsem se. Jeden člověk proti třeba deseti lidem z personálu, to ve mě jen vyvolávalo paranoidní myšlenky, které mi přijdou adekvátní. Když necítím lidskost, ale důležité je že mám paranoiu a musejí mě rychle medikovat. Nikoho nezajímá co cítím a proč, potřebuji hlavně hodně léku. Jsem tam totiž pro ně jen bezduchá biologická schránka. Pokud je zdraví bio-psycho-sociální rovnováha, tak pavilon 27 nebere vůbec v potaz další dvě části a ani se nenamáhají rozlišovat, kdo opravdu potřebuje silnou dávku léků. Co znám lidi, kteří byli na pavilonu 27, trpěli hlavně psychicky nebo i sociálně a to vyvolalo nějaké biologické projevy. Kdyby se jim poskytla psychologická sociální pomoc, někteří by ani silné léky nepotřebovali.

Asi za 10 dní mě přeložili nahoru na volnější oddělení. Deset lidí na pokoji mi vůbec nepřišlo v pohodě, ale musela jsem si zvyknout. Těžko jsem snášela chrápání asi tří lidí najednou. Chování sester bylo o dost lepší, asertivnější. Byl tam peer, terapie, vycházky. Jednu terapii vedl i Radkin Honzák. Vedl to docela interaktivně, ale občas tam na někoho zařval. I na paní v těžké depresi, co skoro nemohla mluvit. Dost mě tím naštval a zároveň vystrašil, protože jsem to od něj nečekala. Když mě hodně zaujal svými znalostmi a příběhy a spontánními projevy a otázkami na různá témata související s léčbou psychiky a inspiracemi. Byli tam docela příjemní psychologové. Moje doktorka byla starostlivá.

Jiná doktorka mi vnucovala jednu komunitu a její stacionář, přestože jsem jí řekla, že jsem tam nebyla spokojená a v životě s touto organizací už nic nechci. Doktoři rádi drží pospolu, aniž by se zajímalo, čím mě organizace natolik odradila a znechutila, že nemám o ni žádný zájem. To nechápu, proč je nezajímá objektivní pravda a jen ta jejich. Protože je odborník a má titul, tak je plně lidský? Nebo často proto, že je spíše intelektuálně chytrý? Mnoho škol nesleduje kvalitu osobnosti studujícího a někdy taky student nemá na tuto práci dostatek schopností. Školský systém je často intelektuální a nepřevádí do praxe. Jsou i vzdělaní, kteří zneužijí svou pravomoc, pokud je stát nekontroluje a neptá se klientů, jak byli spokojeni a jestli se s nimi dobře zacházelo. O tom ještě v jiném příběhu.

Duševně nemocní se bojí si stěžovat, když jsou na to sami. Díky Michalovi Štinglovi a jeho stránce se zmenšil můj strach mluvit o tom, jak se zachází s duševně nemocnými. Ještě mám zkušenost s pavilonem 23 a 3. Na pavilonu 3 byla velice nepříjemná sestra a je možné, že tam pořád pracuje. Přišla mi strohá, odlištěná, neempatická. S ní jsem se tam cítila jak ve vězeňském prostoru. Myslím, že ne každá sestra má lidský přístup. Měly by procházet psychotesty a kurzem jak komunikovat pacienty.

Z pavilonu 23 byla myslím propuštěna vražedkyně ze Smíchova. Vzhledem k agresivitě a deviaci, kterou trpěla měla být určitě přeložena do detence, ne vyhozena. Pokud neměla kde bydlet, s takovým člověkem se zachází špatně. Určitě ji měla být nabídnuta pomoc s hledáním aspoň azylového domu. Mají tam na to sociální pracovnici. Ale při její poruše, kdy se pokusila kvůli své potvrzené deviaci uškrtit dívku v jedné kavárně, jí spíše měla být nabídnuta detence a terapie. V jiných zemích by se asi nemohlo stát, že doktoři nemají žádnou zodpovědnost za rozhodnutí o propuštění pacientů. Dostala 30 let, ale sama říkala, že je nebezpečná a nevymýšlela si to. Zoufale hledala pomoc. Taky se vědělo, že agresivitu ji způsobily léky na změnu pohlaví. Takhle se dává v Bohnicích lidem empatie a léčba. Jsem z toho znechucená. Nikdo se doteď z Bohnic za to nezodpovídal. Jinak by tato žena s těžkou poruchou osobnosti nebyla zřejmě ve vězení, ale v léčbě a k vraždě nemuselo dojít. Můj názor.

Na oddělení 3. bylo pozitivní terapeutické zaměření pavilonu. Nebyla jsem spokojená s jednou sestrou, která říkala dvěma úzkostným mužům, že si to vymýšlejí. Že si VYMÝŠLEJÍ své úzkosti. To je snad už absolutní vrchol toho, co může zdravotní sestra udělat a vůbec by tuto práci dělat neměla. Taky na mě říkala doktorům, že po desáté sedím venku na židli, protože jsem nemohla usnout. Jiné pacientce to ale dovolila. Ráno referovala, že nedodržuji pravidla. Já jsem snad něco méně než ta druhá pacientka, když nikoho neomezuji a jsem potichu?

Další problém jsem tam měla s doktory. Užívala jsem antipsychotika a po obědě jsem potřebovala někdy spát. Vyháněli mě z postele pod pohrůžkou, že mě vyhodí z léčebny. Vůbec je nezajímalo proč spím. A já to beru jako porušování lidských práv, i když to bylo v pravidlech. Nikomu nemůžu nařizovat, co má dělat ve volném čase a už vůbec ne vyhrožovat. Potom mě zas chtěli vyhazovat, že jsem přišla dvakrát pozdě na večeři asi o deset minut, ale jsem zavolala a večeři si nechala odložit. Pomáhala jsem v té době jedné paní, co bydlela trochu daleko a je vůbec nezajímalo, proč jsem přišla pozdě. Pravidla mají být o bezpečí, nikdy ne o omezování lidkých práv a extrémní striktnosti. A ještě to člověk ani nedělá schválně. Taky se zřejmě chovali stigmaticky kvůli typu poruchy osobnosti, kterou jsem měla. Pan ředitel Bohnic přitom vystupuje v rádiích a jinde proti stigmatizaci duševně nemocných. A na vztek pacientů doktoři často reagují neasertivně. A i na oprávněný vztek. Spokojena jsem na pavilonu 3 byla s psycholožkou a sociální pracovnicí.

Pan ředitel nemůže mít oči všude, proto od něho očekávám hlavně řešení těchto vážných pochybení vůči pacientům. Mně se třeba líbilo, jak měl na nástěnce koncept zotavení pacientů v Bohnicích. Já si představuji ředitele Bohnic jako nejvyššího zástupce empatie, spravedlnosti a pochopení. Vždyť je to práce s lidmi. Nezajímají mě jen jeho tituly, jeho intelektuální znalosti, pokud nejsou pacienti v Bohnicích spokojení. Bohnice jsou pro mě v dost věcech přežitek. Některá nesmyslná pravidla, moc nad pacienty, která má asi vyvolávat strach místo spolupráce. Omezování v tom jak trávím čas, když není program, násilný přístup v pavilonu 27. Možná je někdy potřeba zakročit, ale vůbec ne vždy, bohužel tam se pacient cítí, že nemá práva žádná a i kdyby měl, tak se bojí. To půjde sám proti všem v uzavřeném prostoru? Mně se tam spíše zvětšila paranoia. Z personálu jsem měla strach a stres.

Očekávám od pana ředitele lidskost a snahu tyto záležitosti řešit. V budoucnu Bohnice už nenavštívím, Důvěra je narušena. Snad jen na CKI, kde se s lidmi zachází docela dobře, kde bych se svěřila. Hovor s pacienty na příjmu by mohl náhráván. Potom nemůže doktor tvrdit cokoliv. Sanitáři jsou snad něco jako vězeňští bachaři a vyjadřují se k něčemu do čeho jim nic není. Žádné neempatické sestry by tam být neměly. Doktoři by neměli vystupovat z pozice moci, svých předsudků, stigmatizovat, ale z ochoty pomáhat a brát svou práci jako poslání.

V Bohnicích je i dost pozitiv, ale já už tam nechci. Já jsem ve stresu, ne když něco není dokonalé, ale když je něco extrémní, to je rozdíl. A tam se pořád určité extrémnosti dějí. Taky na mě léčivě působí lidský chápavý přístup. Ale do velké míry odlištěný personál mi nijak nepomáhal a neléčil....


Jana z Prahy.