Když selže léčebný systém....

26.01.2020

Popíši zde svědectví z Psychiatrické léčebny Bohnice na přelomu let 2009 a 2010, kdy mi bylo  22 let. Podstatná část se týká pavilonu 21 následné péče ženy (dnes už je to jinak). Dostala jsem se tam poté, co se můj stav na akutním příjmovém pavilonu po dvou měsících zhoršoval. Co bylo tenkrát na příjmovém pavilonu č. 2, se mi nechce popisovat, ale bylo to někdy neúnosné, personál, chování k pacientům apod.. 

Nejdříve jsem se dostala na pavilonu 21 na patro, kde se mnou v různých formách nemoci bylo kolem devíti pacientek. Byl to příjmový akutní pokoj, kde se bohužel i kradlo. Po tzv. výslužce jsem se už dostala za "odměnu" na pokoj se 4 lůžkami - uff, částečná úleva. Ocitla jsem se tu zčásti kvůli mému pálení cigaretou a neutěšující deprese. Z dnešního pohledu po 10- ti letech ale vidím, že jsem se psychicky snažila zachránit sama sebe před tím příšerným prostředím. Pálení byl únik, abych tolik nepřožívala bolest, která prostupovala celými těmi pavilony, co jsem prošla. Nevím, možná jsem až moc citlivá, ale to nevylučuje jakoukoliv formu spravedlnosti. Jediná spása pro mne byla místní psycholožka, se kterou jsme měly pravidelně terapie. Po půl roce odešla na jiný pavilon a já si mezi ostatními pacientkami připadala na holičkách v naprosté opuštěnosti, izolovanosti od reálného světa a v neporozumění.

To měl být teprve začátek toho svérázného peklíčka, kdy jsem každý den tápala, co já tady vlastně dělám. Přišla jsem s diagnózou těžká depresivní porucha, no díky cigaretám jsem si vysloužila i diagnózu hraniční porucha osobnosti. Tehdy a ještě i dnes je to jedna z nejmodernějších diagnoz, kterou lékaři často dávají. Asi když už opravdu neví, co by tak pacientovi "mohlo být". Je pro ně příliš lehké nálepkovat, než aby člověka pořádně vyslechli a zkusili zjistit alespoň z části příčinu jeho jednání, která může být úplně jiného charakteru než třeba HPO. Co si pamatuji a co vím dnes, má tuto diagnozu každý druhý pacient a z mého pohledu je to vysoce paušalizující označení, které pacienta stigmatizuje ještě více, než už ve své situaci je.

Když se můj stav opět zhoršil, dali mě mě na přízemí mezi ležáky s Huntingtonovou chorobou (nemoc, která postupně ničí celou nervovou soustavu včetně inteligence). V podstatě jen čekali na smrt. Přebalování, výkřiky.... Já měla přesto uvnitř tolik života, že dodnes nechápu, co jsem tam vlastně dělala. Jen jsem měla problémy a bylo mi neskutečně blbě, fyzicky jsem byla naprosto zdravá a svéprávná. Dali mi to privilegium, že jsem měla elektrickou postýlku, se kterou jsem cca tři měsíce polohovala sem a tam a pozorovala degres svůj i jiných mých souputníků. Žádná léčebná kůra, jen oblbující medikamenty a občas vizita pro odepsané. Tohle má být léčba dvacetileté pacientky, která si sem přišla požádat o pomoc? Mezitím jedna ze tří umřela a já celý den koukala na přikrytou mrtvolu. Na přízemí byly pacientky s různou formou retardace a za mou "éru" bylo úmrtí více.

Jednou už jsem to nemohla vydržet a jedné sestře se svěřila něco v tom smyslu, že smrt by pro ně byla snad vysvobození. Druhý den už jsem seděla na koberečku u mé nejmenované ošetřující lékařky a byla označena jako nebezpečná okolí a odvezena na neklid (pavilon č. 27 ), kde jsem ale byla celé dva dny pobytu naprosto klidná a tak mě chtěli vrátit zpátky na pavilon 21 přízemí. Lékařka mě ale odmítla jako opravdu nebezpečnou okolí. Čekal mě nedobrovolně ortel v té době nejhoršího ženského chronického oddělení (pavilon 16). Kdybych bývala věděla, co mě čeká, zabiju se snad radši předem.

Byla jsem na pokoji snad po 15 - ti pacientkách. Každá ve svém "jinými" nepochopeném světě. Polovina z nich trpěla samomluvou. Žádná terapie, ráno vizita v malé společenské místnosti, která byla naprosto k ničemu. Téměř každá druhá pacientka se klátila ze strany na stranu a komunikovaly snad s UFO či a bůhví čím. Celé dny, opět další čtvrt rok jsem seděla v koutě místnosti, často se chvěla zimou, nebo padala únavou z přemedikování. Pokoje byly celý den zamčené. Dodnes nechápu smysl zamykání pokojů, když většina pacientů je zpráškovaná a šíleně unavená. To beru jako naprosto neadekvátní, nelidské a nepochopené. Kdo to neprožil, možná nepochopí, jaké útrapy to jsou, jen přežíváte ze dne na den.

Zbývala tudíž pouze tato jedna společenská místnost, kde někdo spal, někdo se klátil, někdo komunikoval pouze se sebou. Absolutně jsem stále nechápala, co se to děje a kde jsem se to proboha ocitla. Lékařka mi sice celou dobu říkala, že je to všechno nedorozumění, ale celé týdny se nic nedělo. Lékařka pak asi dokončila atestaci a šla si hrabat na svůj píseček do své praxe. Já tam opět zůstala napospas dalšímu pokračování osudu odepsané a tehdy už značně deprimované pacientky. Naši (dnes musím říct, že byli slabí), neměli společenské konexe v tomto prostředí a jen sledovali můj úpadek. Nakonec se do toho obula moje teta ze zahraničí a s plným nasazením přijela řešit mojí "neřešitelnou situaci". Bohužel ani ona neuspěla s žádostí na jiný pavilon, protože holku co má nálepku HPO přece nebudou léčit.

Já ale upadala do depresí a myslím, že jsem se na pavilonu 16 ani už nepálila, pouze jsem měla z neklidu nedobrovolný vstup a můj stav nedovoloval propuštění. Proč ale proboha léčba na tomto pavilonu, kde mi bylo hůř a hůř? Jestli existuje šílenství, byl to právě tento pavilon. Cigarety, kouření, rozdávání a hádání se o ně. Nejlepší činnost! Z některých pacientek šla vyloženě hrůza. (Věkový průměr 60 plus). V očích chladné, těžko popsatelné prázdno a nenávist. Slintání bylo to nejmenší. Obávám se, že ostatní si celou situaci téměř vůbec neuvědomovali. Byly snad zachovány jen primární životní potřeby jako jídlo, záchod a pro většinu cigarety (tím nemyslím, že cigarety jsou základní potřeba, ale pro spoustu psychiatrických pacientů je to jedna z mnoha úlev.)

Jak šel čas, můj stav se opět zhoršil a tak mě dali na přízemí na pozorovací pokoj k pacientce v klecovém lůžku, která měla tendence pojídat své fekálie. A tak jsem opět celé dny sledovala tuto mladou silně retardovanou pacientku.

Musím ale zde podotknout, že cca jednou týdně za mnou na chvíli ve svém volném čase chodila na návštěvu psycholožka z předešlého pavilonu 21. Byla to částečně spása a dodnes jsem jí nesmírně vděčná, protože to byl jeden z mála ( odborníků je silné slovo..) personálu, který mne neodepsal. Bohužel, ani ona nehnula s naprosto šíleným systémem léčby.

Chtěla jsem zpátky do školy, místo toho se můj čas rozvíjel v duchu odepsaného mladého člověka. Kde byla chyba? Na to dnes těžko dostanu odpověď. Byla jsem opravdu tak beznadějný případ za jednu zoufale pronesenou větu? Vše, i pod léky, jsem si plně uvědomovala a ze všech sil se snažila neztratit sama sebe, ale postupem času už nebylo síly bojovat o svůj život, byla jsem tehdy už asi plně apatická.


JAK TO DOPADLO:

Dali mě nakonec po tom všem do Kaleidoskopu (zařízení na venkově). Další peklo. Jednak tam byli lidé rozdílných problémů, jednak to dle mého to splňovalo prvky sekty (nevím, jak je systém léčby nastaven dnes).

Onemocněla jsem chřipkou a v rámci léčby jsem ve svých depresivních stavech prostě nesměla celý týden léčení v posteli s nikým hovořit, promluvit. Bylo mi nošeno přiděleným člověkem akorát jídlo a léky. Tážu se, jaký má tohle opět terapeutický účinek? Mně bylo ještě hůř. Nemám už nejmenší chuť zde popisovat detaily, zakončím to tím, že po nějakém čase se skládaly zkoušky, jestli máte na to projít dál. Učila jsem se pravidla celé komunity snad dvě hodiny den před zkouškou. Díkybohu jsem nepostoupila, protože terapeut mi dal značně najevo, že tady nejsme ve škole a tudíž mé znalosti o chodu komunity jsou k ničemu. To už jsem se vzbouřila, a myslím právem. Nakonec mě vyhodili do bouřky a deště v naprosto destabilizovaném stavu. Než ke mně máma dojela, byla jsem opilá v místní hospůdce, protože se nedalo kam jít a autobusy nejezdily. Do pár dnů jsem se zhroutila a skončila po roce a půl léčení ( respektive léčení "odborníky" ) opět v nemocnici. Pak mě už klame paměť jak dlouho jsem tam už byla, myslím že mi na jednom příjmovém pavilonu částečně pomohli.

Tento příběh v žádném případě nepíši proto, protože bych chtěla jakkoliv stigmatizovat ostatní pacienty, které jsem měla tu čest potkat, nedejbože je shazovat jako neléčitelné, protože opravdu NIKDY nevíte, kdy se stav může zlepšit. Chci upozornit, jak se může zdánlivě dle mého léčitelný stav zvrtnout do nehorázných rozměrů lékařské péče, která je už za hranicí.

Jako významné ovšem vnímám, že ani po deseti letech jsem se z toho pořádně nevzpamatovala a prožité hrůzy, strachy, noční můry a neschopnost zapomenout se mne drží dál....spravedlnosti zdar!