Kdo cekne, stráví tejden na díře!

21.03.2019

Strávil jsem na hospitalizacích víc než pět let života. Z toho zhruba rok a půl v léčebně v Havlíčkově Brodě. A to na odděleních 2,6 a 6a. Viděl jsem hádku pacientů, po které zaměstnanec nemocnice zvedl jednoho z nich za krk a dobrých dvacet sekund ho držel přitisknutého na stěně. Viděl jsem opakované násilné zavírání dlouhodobých pacientů na otřesně vypadající izolaci, která byla prakticky jen betonovou celou s kanálem, vybavenou stálým světlem a kamerou.

Důvod byl ten že jeden chlapík z našeho pokoje měl každou noc mokrou postel a po pokoji byla moč. Pacienti se prostě dohodli že to mohl být jen Harvánek. Jednou v noci jsem se ale probudil a viděl chlapíka, který si stěžoval čůrat do vlastní postele. Byl náměsíčný, spal. Ráno jsem jim to řekl. Neměl jsem z toho moc dobrý pocit, ale nemusel jsem se dívat jak Harvánka zase kopou do cely.

Na dvojce dělali skoro všechnu práci pacienti, kteří na tom byli líp. Hlavně se starali o ty chudáky kteří byli mimo, nebo na vozíku. měli pak lepší nákupy, přístup k telefonu a míň problémů s dozorci, pardon, s ošetřovateli. Jednou vezli vozíčkáře na dvůr a nechtěně ho shodili ze schodů. Zaměstnanci ho rychle uklidili od kamer a ještě ve dveřích na dvůr nás varovali slovy: ,,Spadnul z postele, kdo cekne, stráví tejden na díře." Chlapíka zašili, on nikdy nemluvil, takže by to ani vyzvonit nemohl. Na otevřeném oddělení se to nedělá. Bylo by to moc na očích. Ale za nesouhlas se sestrou, nebo jen proto že průvan bouchl dveřmi, může kdokoli ihned jít na uzavřené, nebo na některé trestné oddělení. Dvojka totiž není jediné a údajně ani nejhorší oddělení. Naposledy jsem tam byl v létě 2013. Pavilony se opravují, zákony mění, ale pochybuji, že se za těch pár let změnili lidi.

Na podzim 2014 jsem se sešel s kamarádkou která vysadila léky na psychózu, když zjistila že otěhotněla. Dostala ataku byla převezena do léčebny v Havlíčkově Brodě. Tam jim hned řekla, že nechce brát léky, protože čeká dítě. Neudělali jí vyšetření, ale nevěřili jí. Nasadili léky a protože se nelepšila, zvyšovali dávky až na maximum. Po třech měsících začalo být patrné že je opravdu těhotná, takže se vyděsili a začali jí nutit, aby podepsala souhlas s potratem. Nepodařilo se ji přesvědčit, takže má teď zhruba čtyřletou zdravou dceru. Obě její starší děti jsou nadané a v této chvíli studují. Jedna medicínu, druhá chemii.

Po dobu hospitalizace ji navštěvoval sociální pracovník z Charity Polička. Nevím jak se k tomu postavil. Každopádně by v takové situaci měl vše oznámit policii, což neudělal. Několik let před tím to byl můj klíčový pracovník a když jsem šel na dobrovolnou hospitalizaci do Brodu a po třech měsících jsem chtěl stáhnout souhlas s léčbou, přemlouval mě ať to nedělám. Argumentoval tak, že to personál hrozně naštve. Ještě před tím mi řekl, že se o mě s primářem bavil. To mě šokovalo, protože bych si to nepřál, kdyby se mě zeptal jestli může. Souhlas jsem přesto stáhl a okamžitě mi vzali vycházky, telefon, návštěvy, a přeložili mě na uzavřené oddělení. Když jsem protestoval tak na příjmové oddělení, s vysvětlením, že je to za trest.

Na dvojce se mnou byl i jeden manický pacient: Vojenský řidič od výsadkářů, který měl jednu ruku po úrazu a trvalé následky. Jmenoval se Petr. Když nás po měsíci přeložili zpět na šestku, usiloval o propuštění a opravdu nedělal nic, kvůli čemu by musel být pod dohledem. Už na dvojce se dobře staral o nemohoucí pacienty. Pustit ho nechtěli, takže využil toho, že měl jeho syn narozeniny a získal propustku na oběd s rodinou. V té době navštívil právníka a za pár dní byl s primářem předvolán k řediteli léčebny. Slíbili mu propuštění myslím za týden nebo dva. Během té doby ho ale primář Mikolaj na každé ranní komunitě šikanoval. řval na něj tak nepříčetně, že z jídelny utekly všechny sestry i doktorka Drozdová. Propustit ho ale nakonec museli.

Já jsem měl v té době rozhodnutí soudu o oprávněnosti nedobrovolné hospitalizace. Standardní papír pro všechny, který soud pouze automaticky schvaluje. Je na něm uvedeno že trpím halucinacemi a bludy a jsem nebezpečný sobě a okolí. Problém byl jen v tom že jsem už pět let na klinice v Hradci prodělával přezkoumání diagnózy a hned na začátku tam zjistili, že nemám v anamnéze sebemenší příznak naznačující psychózu. Na začátku hospitalizace o tom dostali zprávu, kterou založili, ale hned mi diagnózu změnili na další, čtvrtý typ schizofrenie.

Dopadlo to tak, že mě propustili na den přesně tři měsíce po přijetí, aby se vyhnuli nutnosti nezávislého posudku. Doktorka Drozdová poukazovala na to, že i na tisícovce qetiapinu spím jen dvě či tři hodiny denně a na osmi stech leponexu to bylo stejné. Primář trval na propuštění. Od prvního dne doma jsem spal osm hodin, jako dítě.

Josef Sotona