Jako bych se ocitla uprostřed románu Je-li toto člověk

21.04.2019

Psychiatrickou nemocnici Bohnice mám od svého dnes už druhého domova co by kamenem dohodil, tak se ke mně občas dostaly hrůzostrašné historky o tom, jak se tam někteří zdravotníci chovají k pacientům. Ani v nejhorším a nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že na vlastní oči a na vlastní kůži poznám, že to nejhorší, co se o tomto ústavu povídá, je bohužel smutná pravda. Říkám to s pocitem hanby a viny, protože se za ty, co se takhle chovají a jednají, stydím hned třikrát. Jednou jako patriot, po druhé jako někdo, kdo pracuje v pomáhajících profesích a potřetí jako politicky aktivní člověk, kterého mrzí, že se takové věci dějí zrovna v nemocnici, která se nachází v revíru, který ona jednou bude pomáhat spravovat.

Jednoho krásného srpnového dne mě přítel vzbudil. Myslela jsem si, že si jde vzít léky, ale on se balil s tím, že půjde do ochranné vazby. Potom se uklidnil, vytáhl nůž a položil ho na stůl. Chvilku jsme leželi na gauči, on mě hladil, ale když jsem chtěla na záchod, pořád stál ve dveřích a nechtěl mě tam pustit. Později se mi přiznal, že si jenom hrál, ale já jsem se vyděsila, že dostal záchvat, protože pořád opakoval, že slyší střílení a ať zavolám policii, tak jsem policii opravdu zavolala. Následovalo vysvětlování, sbalení nejnutnějších věcí včetně léků, které užíval a odvoz sanitkou do Bohnic. Dodnes si vyčítám, kam jsem chudáčka miláčka nechala odvézt.

Druhý den jsem mluvila s jeho ošetřující lékařkou MUDr L. H. Řekla mi, že je přítel klidný, že za ním můžu na návštěvu. Zeptala jsem se, jestli se nemohl předávkovat léky, které užívá. Paní doktorka byla zjevně překvapená, že přítel nějaké léky bere a ptala se jaké, ač je přítel měl s sebou. Už to mě mělo varovat, ale říkala jsem si, že na příjmu mohli mít zmatek a mohli jim to saniťáci nebo policie zapomenout dát.

Následoval zhruba týden, kdy mi paní doktorka tvrdila, že mi nemůže dávat žádné informace, dokud přítel nepodepíše dobrovolný vstup a neurčí osoby oprávněné dostávat informace o jeho zdravotním stavu. Chtěla jsem přitom po ní jen obecné informace, jak se přítel má, ne nějaké lékařské tajemství. Za další zhruba týden už s tím žádné problémy neměla, dokonce řekla, že přítel je v pohodě a spolupracuje. Proto mě také udivilo, že když se začátkem září začalo mluvit o přeložení přítele z neklidu na normální uzavřené, tak ho nepřesunuli, aniž by mu někdo něco zdůvodnil. Musela jsem se já jít zeptat na sesternu. Tam mi bylo řečeno, že mají všude plno.

Když se zhruba dva týdny na to situace opakovala, už jsem chtěla vysvětlení přímo od paní doktorky. Po telefonu mi bylo řečeno, že je přítel úzkostný, musela mu být měněna medikace, že se nelepší. To už jsem si stěžovala, a rovnou přímo panu náměstkovi. Stížnost se řešila, ale trochu jinak, než bych za dané situace čekala. Paní primářka pouze zopakovala argumenty paní doktorky H. A pohrozila mi zákazem návštěv, když budu přítele nabádat k neléčení. Koukala jsem na ni jako zjara, protože nic takového jsem neměla v úmyslu. Chtěla jsem jen znát důvod, proč drží přítele už téměř dva měsíce na neklidu, získat přehled o situaci a vysvětlit si s nimi, kde došlo k omylu. Ale abych jim nekřivdila, jednu novinku jsem se přece dozvěděla: Příteli nabídli šoky, on je odmítl, tak musí prý zůstat zavřený na neklidu než zaberou nové léky.

Zhruba ve stejné době jsem na návštěvě (to už byl přítel na standardním pokoji) objevila na přítele nočním stolku rozhodnutí o nedobrovolné hospitalizaci. Dostal ho v originále na adresu trvalého bydliště a do nemocnice mu to přinesli rodiče. Mohla jsem nahlédnout jen jedním očkem, ale co jsem viděla, mi úplně stačilo (přítel mi to rval z ruky, protože nechtěl, abych se v tom vrtala. Zná mě a ví, že jak vidím nespravedlnost nebo nějaké ošklivé chování, tak se naštvu a jdu).

Mohla jsem si proto rozhodnutí prohlédnout jen zběžně, ale to podstatné jsem zachytila. Podle toho rozhodnutí byl přítel úzkostný, tendujicí k agresivitě, a tudíž nebezpečný. Opatrovníkem je pan Mgr XY. Nikde ani čárka o tom, co přítel konkrétně dělal za psí kusy, že bylo nutné ho omezit na svobodě. Tedy čím konkrétně bezprostředně a závažným způsobem ohrožoval sebe nebo okolí. Kdybych ten orazítkovaný papír neviděla na vlastní oči, nevěřím, že je v demokratickém a právním státě něco takového možné.

Začala jsem se vyptávat a snažila se to řešit. Ale co se najednou nestalo, rozhodnutí o nedobrovolné hospitalizaci zmizelo, ani sbohem nám nebylo. Pokusila jsem se zjistit, kdo přítele zastupuje u soudu, ale bylo mi řečeno, že přítel žádného zástupce nemá, prý se to dělá jen při nedobrovolném vstupu. Nechápala jsem to. Když existuje rozhodnutí o nedobrovolné, jak je možné, že přítel nemá u soudu zastoupení? Chtěla jsem se domluvit s jeho matkou, jestli by se dalo nějak zařídit, abych mohla do přítele dokumentace. Šokovalo mě, když mi přítele matka řekla, že podle paní doktorky to nelze, že přítel nás neurčil jako osoby, které mohou mít přístup. On mimochodem svou dokumentaci taky neviděl za celou dobu, co tam byl.

Ani ne za týden jsem se přímo od přítele dozvěděla, že půjde na zákrok a pak domů. Že mu to řekla jeho matka. Dala jsem si dvě a dvě dohromady a zavolala hned po návštěvě jeho matce. Doktorka ji prý řekla, že to příteli pomůže. Šoky měly strašlivý průběh, přítel bezprostředně po zákroku mohl jen chodit nebo ležet. Dlouho hledal, kde vlastně je, kdo vlastně je. Měl úplně posunuté vnímání času, takže se mě musel ptát, co je vlastně za den a datum a pak se se mnou hádal, že je včerejší datum. Někdy byl posunutý i o měsíc zpátky. Měl v hlavě totální zmatek v tom, jak dlouho tam je. Říkal, že je tam teprve týden, ačkoliv už byl v Bohnicích zavřený třetí měsíc. Nebo mě poslal pryč, že je den před tím, že mám přijít až druhý den. Když jsem přišla druhý den, tak se mi omlouval, že myslel...

Měl dostat deset šoků, ale naštěstí to po šesti šocích museli zastavit. Dodnes zjišťuju, co všechno mu šoky vzaly: spoustu krásných vzpomínek. Na dobu, kdy jsme spolu začali chodit, na italské vánoční dobroty podle rodinného receptu rodu Medicínských, na seriály, filmy, oblíbená jídla. Jednou větou řečeno, úplně mu to vymylo mozek. Tou dobou jsem se už doopravdy naštvala a požádala o podklady k soudu, že chci přítele zastupovat. A začaly se dít věci. Najednou šlo jak po másle to, na co bylo deset MUDrlantskych keců, proč to nejde. V pátek jsem to podala, v úterý už byl přítel na 26. Na dotazy, které jsem chtěla zodpovědět písemně na papír i mailem, nemám dodnes odpověď. Jen z toho, jak přítele rodiče na mě křičeli, jsem pochopila, že ta MUDr odbornice na vyrábění problémů dostala pěkně za uši.

Protože se blížil čas, kdy měl soud rozhodovat o přípustnosti dalšího držení ve zdravotnickém zařízení a já jsem pořád nevěděla, na čem jsme, šla jsem si promluvit s přítele novou ošetřující. V den, kdy jsme se měly sejít a probrat, jak to vidí dál, mi paní doktorka zavolala, že mě přítel zbavil práva na informace, tak mi nemůže říct žádné podrobnosti. Zaskočilo mě to, ale pak jsem zjistila, že v tom měli prsty přítele rodiče. Chápu, že se báli mít problémy s doktory, ale já jsem vůbec neměla v úmyslu dělat paní doktorce problémy, i když jsem po zkušenostech s doktorkou z neklidu čekala dopředu to nejhorší. Neměla jsem na rozdíl od doktorky z neklidu nejmenší důvod ji dělat zle.

Paní doktorka byla o hodně příjemnější a slušnější než ta z neklidu, ale bylo na ní vidět, že má velice nejasnou představu o detenčním řízení (informace o tom, jak to probíhá, si musela hledat na googlu) a že se tudíž chytne jakékoliv hlouposti, co jí starší kolegové nebo právníci poradí. Takže jsem se dozvěděla, že i když soud rozhodne, že mají přítele pustit, stejně se doktoři zařídí podle svého. Že jim to tak radí právníci (já bych je hnala svinským krokem). O vycházkách prý nemůže být řeč, dokud přítel nepodepíše dobrovolnou.

Na 26 strávil přítel měsíc než ho přesunuli na dvacítku. Tam se už po týdnu v novém prostředí konečně dočkal vycházek. Celý pobyt je měl sice s doprovodem, ale byli jsme rádi i za to. A první propustky domů. Až na Vánoce. Pak dlouho nic a další až před propuštěním domů. S rodiči. Já jsem si ho na Vánoce a na propustky domů vzít nesměla. Když jsem chtěla, aby za mnou přijel, řekl mi, že to nejde. Další věc, co jsem nechápala, přítel nebyl nebezpečný ani nesvéprávný, tak proč by měl mít i na propustkách vykolíkované území, po kterém se může pohybovat.

I na dvacítce jsme zažili chování, kdy jsem vyloženě bojovala sama se sebou, abych na tu megeru v bílém nevystartovala a neřekla jí, co si o jejím přístupu myslím. Že tohle si k mému příteli ani ke mně prostě dovolovat nebude. Jednou jsme se s přítelem chystali ven a nějaká bruneta v bílém poznamenala, že myslela, že má vycházky povolené jen s rodiči. Miláček ji i přes to, jak se tam perfektně naučil chovat jako poslušná ovce bez vlastní vůle a názoru, rázně umlčel pádným argumentem. Byla bych si taky přisadila, ale byla jsem z chování té sestry tak v šoku, že jsem to nechala být.

Nebo na jiné návštěvě jsem zjistila, že přítel je místo nahoře na dvacítce dole mezi pacienty, co potřebují zvýšenou ošetřovatelskou péči. Ptala jsem se na důvod a bylo mi protivnou blondýnou řečeno, že přítel může chodit ven, tak cože jako chci. Zbývalo už jen, aby na plnou pusu řekla, že vlastně příteli dělají milost, když ho vůbec pouštějí ven. Dost často se mi taky stalo, že sestry a zdravotní bratři koukali do seznamu, jestli má přítel vůbec vycházky povolené. Celou tu dobu jsem se snažila zjistit, jak dopadlo řízení o přípustnosti dalšího držení, ale nic jsem se nedozvěděla. Rozhodnutí přítel nedostal vůbec do ruky, jen mu prý někdo už začátkem prosince řekl, že v Bohnicích už dávno neměl být.

Pořád jsem chtěla promluvit s ošetřující lékařkou, ale přítel nechtěl, abych za ní chodila. Že s ní už jsou v kontaktu jeho rodiče. Až se mi konečně povedlo se dozvědět, jak se jmenuje a zavolat jí. Týden se nic nedělo, až ten další mi volal přítel do práce, že chce se mnou jeho ošetřující lékařka mluvit. Druhý den jsme absolvovali to, čemu se říká edukační pohovor. Paní doktorka byla sice na bohnické poměry celkem v pohodě, ale vadilo mi, že většinu doby mluvila jen ona. Že mě a přítele nechala říct jen pár věcí. Na edukačním pohovoru jsem se dozvěděla, že na jedné straně já, na druhé přítele rodiče a že si jeho otec myslí, že bude lepší, když za přítelem zatím budu jezdit jen jako kamarádka. Samozřejmě, že před paní doktorkou otec taktně pomlčel o tom, že i v nejtěžší době měl větší starost o to, jestli je v bytě, kde jsme s přítelem bydleli, uklizeno než o to, jak se jeho dítě má, jak mu tam je. Že vyměnil u našeho bytu zámek, aniž by příteli a mně cokoliv dopředu řekl. Že mě v podstatě vyhodil, aniž by se ptal na přítele názor, protože: Přítel je na tom zle a ta zlatokopka ho určitě opustí hned jak ta jeho nemoc bude mít progresi (to prý řekl přítele otci nějaký doktor z Německa). Tak bude humánnější, když nám milující a pečující tatínek zničí vztah násilím.

Tohle jsem bohužel nedostala příležitost paní doktorce říct. Jednak proto, že nebyl prostor na to, abychom si o tom promluvily, za druhé proto, že z toho, co nám paní doktorka říkala, hráli před ní přítele rodiče starostlivé, milující a pečující lidi, kteří jen potřebují vidět, že bude přítel v pohodě. V žádném případě nechtějí zničit náš vztah. Jsou staří a nemocní, tak se jim musí ustoupit. Chápu, že se přítele rodiče bojí toho, že by přítel mohl na tom být hůř. Kdyby se nedej bože, ocitl ve stavu, kdy už nebude schopný normálně žít a fungovat a do toho ho opustila holka.

Ale copak jsem to udělala, když jsem ho musela dát odvézt a on pak byl sedm měsíců po třech různých pavilonech? Chápu i to, že jsou přítele rodiče staří a nemocní a v něčem se jim ustoupit musí, ale co je moc, to je moc. Přece nejde, aby se kvůli tomu, že si to oni přejí, přestala točit zeměkoule. Prý když přítele rodiče uvidí, že je vše v pořádku, budeme moct spolu zase bydlet. Já jsem už tehdy tušila, že přítele rodiče naslibují před paní doktorkou hory doly černý les, ale dodržet svoje sliby ani v nejmenším nehodlají. Prostě my bohorovná a neomylná rodičovská autorita víme přece nejlíp, co je pro našeho syna nejlepší. A my neomylná doktorská autorita víme, že rodiče a jiní příbuzní jsou ta pravá informační kancelář, podle jejíchž naprosto spolehlivých informací je možné rozhodnout o tom, co bude pro pacienta nejlepší.

Přítel se mi také ten den chlubil, že den před tím podepisoval ukončení nedobrovolné hospitalizace. Přišlo mi to naprosto šílené, vždyť on nedostal rozhodnutí přípustnosti dalšího držení do ruky, takže ani nevěděl, zda a z jakého důvodu mu byla nedobrovolná hospitalizace prodloužena a jestli vůbec. To rozhodnutí také mimochodem nemáme dodnes. Druhý den rodiče odvezli přítele domů, já s nimi jet nesměla ani u toho být. Později se mi přítel přiznal, že kdyby se nebál, co tomu řekne má sestra a budoucí švagr, byl by rodičům z auta utekl a šel za mnou.

Musela jsem čekat ještě celý týden než jsem konečně mohla miláčka obejmout a konečně s ním být. Když jsem ho viděla poprvé, úplně jsem se zděsila. Do Bohnic odjížděl v pohodě, veselý, živý kluk. Vracel se většinu času spící, rezignovaný, apatický vyhaslý zombík. Trvalo mi tři měsíce než jsem ho aspoň trochu dostala do původního stavu. Když za mnou po těch třech měsících byl konečně schopný přijet, musel si třikrát odpočinout než došel k nám do bytu. Z rezignovanosti, apatie a vyhaslosti jsem ho časem dostala, paměť zničenou šoky jsem mu také pomohla z velké části obnovit. Z čeho ho ale dostat nedokážu, že se bojí být sám sebou, že je ochotný přijmout i naprosto na hlavu postavená pravidla soužití, jen aby neskončil zpátky v tom pekle. Strach říct rodičům, co doopravdy chce, co si myslí a cítí je kapitola sama pro sebe. Přítel totiž ví, že když za nimi půjde a řekne to, uslyší jasné ne. Vlastně hůř, bude jim to jedno. Důležité je přece, co chtějí oni.

Další šok byla propouštěcí zpráva, kde byla pravda snad jen to, že šoky byly zastaveny pro zhoršení astmatu. Psalo se tam totiž, že přítel byl agitovaný až agresivní. Nebyl, téměř každý den jsem se ptala na přítele zdravotníků a vždy mi bylo řečeno, že je přítel naprosto bezproblémový, tedy až na to, že moc nemluví, což souvisí s jeho introvertní povahou. A také se tam psalo, že přítele hospitalizaci předcházely dlouhodobé konflikty mezi přítelkyní a rodiči. Nechci pánům doktorům sahat do svědomí, jestli přítel něco řekl a oni si to jinak přeložili nebo jestli věřili přítele rodičům, ale tohle byl kec jak Brno. Přítele rodiče jsem viděla párkrát, když mě přítel k nim vzal na oběd a párkrát, když přišli na návštěvu a já jsem náhodou byla z práce doma. Vždy jsme hovořili o neutrálních tématech, vždy se jeho rodičům ustoupilo, i když jsme měli v plánu něco jiného, vždy se jim vše odkývalo. I když mě při tom brali všichni čerti, tak jak mezi mou maličkostí a nimi asi mohly vzniknout nějaké dlouhodobé konflikty? Tedy pokud za dlouhodobé konflikty nepovažují páni doktoři to, že já ukládám věci jinam a mám k uklízení jiný přístup než přítele rodiče (rozhodně jsem si totiž z toho neudělala alfu a omegu svého života).

Konflikty sice nastaly, ale až po tom, co mi přítele rodiče začali hrozit, že mi odvezou moje věci na skládku. Já jsem odpověděla, že to klidně udělat můžou, ale že ty věci, především knížky, jsou moje a oni by z toho mohli mít problémy a tím jsem dokonale zpochybnila jejich všemohoucnost a dokonalost. A dovolila jsem si svého přítele tak milovat, že jsem ho bránila a zastala se ho, když jsem viděla, jak "profesionálně" se tam s ním zachází. To už ale byl přítel přes dva měsíce v Bohnicích, takže je mi opravdu záhadou, kde se ty dlouhodobé konflikty vzaly.

Od propuštění přítele uběhl rok a čtvrt. A rok a čtvrt už dělám to, co je pro lidi, kteří chtějí být a žít spolu a mají se rádi, naprosto nepředstavitelné a nemyslitelné: pátek co pátek balím sladkosti, věci na spaní, nějaké další dobroty a jedu na víkend za přítelem. Jen na víkend, protože jeho rodiče sice trochu vyměkli, ale žít nás spolu pořád nechat nechtějí. A to za tu dobu mohli vidět, že je přítel naprosto v pořádku a že se nestalo nic, co by se jim mohlo nelíbit. Sice se divím, jak to někdo vůbec se mnou mohl celých těch sedm měsíců vydržet, byla jsem z toho všeho opravdu na dně a vyděšená, tudíž děsná. Pořád jsem se totiž těžko smiřovala s tím, že by tam měl přítel být zavřený tak dlouho, a ty hrůzostrašné historky o tom, co v Bohnicích s pacienty dělají, mi na klidu taky nepřidaly. Navíc jsem měla celou dobu noční můry z toho, co bude dál. Že přítele nepustí vůbec a já se budu muset soudit o něj a o jeho svobodu. Ano, možná jsem se, jednou větou chovala jako pominutá, ale aby mě někdo takhle krutě trestal, jsem si nezasloužila. Přítel o tom, co zažil během těch sedmi měsíců nechce mluvit a nechce na to ani vzpomínat. Občas se mu něco vybaví, ale o tom taky nechce mluvit. Navíc je mezi dvěma mlýnskými koly víc než dřív, protože by se musel stát zázrak, aby jeho rodiče konečně něco pochopili.

Když se na to všechno dívám s odstupem času, přijde mi, že v Bohnicích jen prohlubují stigma, které duševní onemocnění provází. Oni pacientům nepomáhají vyrovnat se s omezeními, která duševní onemocnění přináší, fungovat a žít s nimi tam venku. Oni prostě toho člověka někam zavřou, zpráškují a k tomu problému, co už má, ho ještě navíc totálně zlomí. Jednou se tam ocitl buď dobrovolně nebo nedobrovolně, protože je nemocný na hlavu a dělá problémy společnosti, tak nás nějaká jeho práva a potřeby zajímat nemusí, že. O nějakou komunikaci s pacientem se doktoři ani nesnaží, proč taky, když ono to přece nejde.

Zdravotní sestřičky a bratříčkové si o tom evidentně myslí svoje, vždyť lidi, co se tak chovají, dělají špatné jméno i jim. K nám se chovali moc hezky, asi proto, že já jsem se chovala hezky k nim. Myslím, že oni jsou ti, kdo to schytává z obou stran: Od doktorů, které musí poslouchat, i od blízkých pacientů, protože jsou první na ráně a odnášejí si to za ty, co nemají v podobné práci co dělat. Chápu, že je to těžká a psychicky náročná práce, ale tím spíš tam nemá co dělat někdo, kdo tu práci nezvládá. A už vůbec ne někdo, kdo tu práci nezvládá a navíc se neumí chovat. Chápu i to, že chybí finance, materiální vybavení, zdravotníci. Jenomže mě jako blízkého pacienta zajímá, jestli se ve zdravotnickém zařízení k němu budou chovat hezky a bude o něj po stránce léčby i jinak dobře postaráno. A je mi jedno, že pořád něco nebo někdo chybí.

Jako blízký pacienta chci to samé, co očekávají v podobné roli, v jaké jsou zdravotníci z Bohnic, příbuzní klientů ode mne: profesionalitu a hezké zacházení nejen s klienty či pacienty, ale i s jejich blízkými. Za dobu, co jsem tam za přítelem chodila na návštěvu, jsem toho viděla tolik, že bylo štěstí pro Bohnice, že mě kamarád mírnil. Pacienty, kteří by doktorům podepsali klidně i lobotomii, kdyby byla dovolená, jen aby je doktoři nechali na pokoji a oni co nejdřív dostali vycházky a dostali se z pekla pryč. Blízké pacientů, kteří bojovali za přeložení pacienta do jiného zařízení. Právě kvůli tomu, že byli nespokojeni s péčí. To, co jsem viděla a zažila na dlouho, možná navždycky otřáslo tím nejdůležitějším pro všechny tři strany: pro pacienty, blízké, doktory: Důvěrou.