Jak jsem málem byla zombík…

26.03.2019

Je asi půl jedný a já ležím v sanitce. Mám pouta na rukou i na nohou, sem přikurtovaná k lehátku a nade mnou prosvítají modrá světla. Už nemám sílu se bránit, všechno mě bolí, jen mi tečou slzy. Uvědomuju si, že tohle je konec. Když přijíždíme na centrální příjem, přichází doktorka. Jen se na mě podívá, nepromluví ani slovo a odejde ze sanitky. Marně na ní volám, za chvíli už zase jedeme. Prosím policistu v sanitce, aby mi sundal pouta. Hrozně to bolí. Když zastavíme, sundá mi je. Ale vysmívá se mi. On i záchranáři. Jsou sprostí a nechutní. Snažím se nevnímat.

Vstupuju do budovy a vidím jen mřížovaná okna. Bohnice. Ujímají se mě dva asistenti, je tam i jedna sestřička. Berou mi šňůru od županu a řetízek. Nic jiného nemohou, nemám ani boty. Taky mi vezmou brýle. Dají mi hrneček, noční košili a odvádí mě do postele. Nic nevidím, je tma, jen zahlédnu kamery. Nikdo se mnou pořád ještě nemluvil. Lehnu si do postele a zkouším usnout, ale nejde to. Najednou se otevřou dveře a přijde lékařka. Konečně, prosím jí, aby se mnou promluvila a ona po chvíli svolí. Snažím se jí celou situaci vysvětlit, ale vůbec mě neposlouchá a posílá mě zase zpátky do pokoje. Na hodinách odbíjí druhá. Ležím a tečou mi slzy. Sama sebe ujišťuju, že je to omyl, co se vysvětlí a ráno mě pustí. Hrozně mě bolí žebra, nemůžu se skoro hýbat. Potřebuju vodu a nejde mi spát, ale volat se bojím. Zatnu zuby a po deseti minutách se zvedám a jdu do koupelny natočit si vodu. Pak znovu lehnu. To odbíjení hodin slyším ještě třikrát a pak usnu.

Probudí mě odbíjení sedmé. Spala jsem asi hodinu. Mám úplně opuchlé oči, chuť na cigáro. Za chvíli se začnou probouzet pacienti. První uvidím Květu. Je to taková hodně tlustá holka, vypadá hodně mladě. Jen promluví a mám pocit, že zešílím, její hlas mě irituje. Představuje se, já jí, ptá se, proč jsem tady. "Já nevím". Tohle řeknu ten den ještě asi 20x. Nechci se družit, nechci se s nikým bavit, jen přemýšlet. Zeptám se, co je tohle za oddělení. Po odpovědi mi sklapne. Jsem na neklidu, nejhorším oddělení v Bohnicích. Na 27. Odsaď není úniku a lidi tu bývají hrozně dlouho. Zase brečím.

Volá mě asistent, mám prý telefon. Je to Ondra. Ani pořádně nevím, co říká, jsem mimo. Hrozně pláču, když slyším jeho hlas. Jakoby to bylo snad naposledy. Zavěšuju a jdu si zase sednout na chodbu. Přemýšlím. Vím, že mám dvě možnosti. Buď ze sebe nechat udělat preparát, který nebude za chvíli vědět, jak se jmenuje a pobude si tu rok. A nebo neztratím naději a zahraju největší divadlo svého života, abych se odsud dostala. Přicházejí další a další lidi. Jediný, kdo vypadá normálně, je Jana. Později se dozvídám, že je tu po pokusu o sebevraždu, přišla dobrovolně a zavřeli jí sem. Je tu už 14 dní. A už chce, aby jí přeložili.

Na neklidu se nic neděje. Celý den. Jen se tu jí a spí. Kdo nespí, bloumá. Mobily tu jsou zakázané, stejně tak třeba i tužky. Nikdo s pacienty nemluví, jen ráno 5 minut doktor na vizitě. Každý, kdo tu je, čeká na přeložení, a když je to už dlouho, je mu to vlastně jedno. Stane se z něj zombie. Jeho osobnost zmizí a zůstane jen slupka. Každý tu dostává šmoulí kapky. To je Rivotril, hodně koncentrovaný. 3x denně a jen se spí. Plus dalších 10 léků.

Už dvě hodiny marně čekám na doktora, který mě má přijmout. Začínám být v šoku. Přijdu si jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Psychiatrie 21. století je stejná, jako byla v 19. Stejné metody, jen lobotomie je zakázaná. Elektrošoky jsou na denním pořádku. Psychoterapie, skupiny, činnost - to na neklidu neexistuje. Pořád na mě někdo mluví, skoro nevnímám. V půl 11 si na mě udělá čas "žurnál". Žurnální lékař, jediný na celý areál Bohnic. Je to hrozně příjemná paní doktorka, povídáme si. Všichni mi radili, ať hlavně nebrečím, ale to přece nejde. Uvědomuju si, že tady je to na dlouho. Dva týdny neklid a pak klidně rok jiné oddělení. Vysvětluje mi ale, že moje porucha není nemoc. Dává mi jen jeden prášek na celý den. To mě nakopne, ostatní jich tu mají hrozně moc. Vidí, že sem nepatřím. Rozhodnu se tedy hrát divadlo. Řekne mi, že navrhne hlavní doktorce moje propuštění. Ale že tu musím být 24 hodin. Trochu mě uklidní.

Je 12, oběd, guláš. Nikdy jsem neměla menší chuť k jídlu jako teď, ale jelikož mě sledují, vím, že to musím sníst. Je to polehčující okolnost. Zapisují každý můj pohyb, cokoliv udělám je v záznamu. A já se musím dostat domů - za týden mám státnice. Když to říkám ošetřovatelům, vysmívají se mi a řeknou: "Státnice? Na ty slečno zapomeňte, vy odsud jen tak nepůjdete." A za zavřenými dveřmi se ještě smějí, že tu je zavřená "intelektuálka".

Přichází Pavla. Vypadá, jako že je těhotná, ale prý to má z léků, je tu už dlouho. Pořád spí. Je docela mladá, ale má dvě dcery, dvojčata. Je jim 14. Samozřejmě nejsou v její péči. Pak se přidá Květa. Zjišťuju, že je jí 32 a má rok a půl starého syna. Má manio, to tu má skoro každý. Plus ještě paranoidní schizofrenii. A po narození syna měla laktačku. Protože jí k tomu donutila máma, ona nechtěla dítě. Ví, že je nemocná, ale stejně jí řekla, že musí mít dítě, protože už začíná být stará. Tak si našla prvního alkoholika a upíchla si s ním Josífka. A pak už ho moc neviděla, protože přišla laktačka a pak atak. Chvíli jí chybí a chvíli ne.

Přichází babička. Máma. Táta. Přinesli mi věci, tak jsem jim řekla, ať je odnesou. Nechci tu nic, nechci si připustit, že tu zůstanu. Po pár hodinách je posílám pryč, jsem unavená. Hodně brečím. Ondra prý bude mluvit s doktorem. Mám naději, snaží se mě dostat z pekla. Lehnu si a usínám, spím do večeře a pak si jdu znovu lehnout. Ale dojde mi, že nemůžu spát, to je přitěžující okolnost. Tak si zase sednu na chodbu, snažím se mluvit s personálem, ale chová se ke mně jak k vrahovi. Pak přichází Alenka, je stará, i když později zjišťuju, že jen tak vypadá. Má asi tři zuby. Nemůžu z ní vytáhnout, co jí je, ale prý je tu dlouho. Hodně spí, motá se. Dala jí sem její maminka. Pořád řeší, kdy jí už přijde důchod. Bere 6 000 měsíčně, ale stačí jí to, potřebuje jen cigára, je pořád tady. Má sice děti a vnoučata, ale prý mají plno práce. Chodí za ní jednou za půl roku. Je mi z toho šíleně, ale ona vypadá spokojeně, jediné, co jí trápí je důchod. Večer za mnou ještě přijde paní doktorka, říká, že mě snad zítra pustí a ať si vezmu prášek na spaní a jdu si lehnout. Tak jí poslechnu. Usnu skoro hned, ale předtím mám pocit, že mi někdo cuká s postelí. Nebo sebou cukám já. Usínám s tím, že zítra jdu domů z pekla.

Ráno se probouzím zase okolo sedmé. Zaujmu místo na chodbě a čekám, až se mnou promluví doktor. Odpoledne půjdu domů, paní doktorka to říkala. Vezmu si Olwexyii, na tu jsem zvyklá, nasnídám se a jdu si zase sednout na chodbu a čekat. Vedle intenzivní péče je tu ještě samotka. Prázdná místnost s postelí, bez kliky, bez okna a s kamerami. Někdo tam je, ale nevím kdo, ještě jsem jí neviděla, nepouštějí jí. Má tam i záchod, aby nemohla ven. Jen tam občas zajdou dát jí injekci. Zato na intenzivní péči je veselo, přivezli novou holkou a společně s Dominikou mlátí do dveří. Pak už jen Dominika, protože tamtu přivážou a dají jí injekci. Pak přivážou i Dominiku, ale dostane se z pout. Ani ty injekce na ní nepůsobí, a to dostane za to dopoledne tři. Je tam zavřená i tanečnice. Taky jí dávají injekce, ale nemusí tolik, je po šokách. Ale prý na ní nezabírají. Když mi to ošetřovatel říká, mám pocit, že chce jen dodat, že už jí zbývá akorát utratit.

Je oběd a pořád se mnou nikdo nemluvil, i když jsem o to prosila. Všechen personál se mi směje, když říkám, že půjdu domů. Je mi z toho zle. Najím se, i když zase nemám hlad. Ale ztrácím naději, protože se mnou pořád nikdo nemluvil.

Je tady taky Dáša. Vypadá jako éterická víla, ale je to stará paní. Neví, co jí je, nikdo jí to neřekl. Je zpomalená a unavená, ale jinak mi přijde v pohodě. Povídáme si. Je tu už 5 měsíců a chodí za ní dcera. Je tu často, protože má hezký byt a nechce ho prodat, ale majitel domu o něj stojí a tak na ní neustále volá Bohnice. Chodí po léčebnách už 30 let. Nemá ráda šmoulí kapky, je po nich ospalá. Nikdo je nemá rád. Já je neberu, ale vidím, co s lidmi dělají. Večer si vezmu prášek a jdu spát. Mám halucinace, vidím v pokoji věci. Naštěstí rychle usnu. Ale už nemám pocit, že jdu domů. Už jsem smířená.

Čím déle jsem tu, tím víc mám pocit, že se ze mě stává jeden z nich. Preparát. Nevím, jestli dávají něco do čaje nebo do jídla? Jsem mimo, bloumám po chodbách, nepoznávám sama sebe. Přestávám být Aničkou. Ráno je vizita, paní primářce bude volat Ondra. Musíme být na pokojích a kuřárna je zavřená. Usnu. Probudí mě až sama vizita. Na pokoji jsou se mnou dvě spící paní, ještě jsem se pořádně neviděla, pořád jen leží. Musím ještě s jednou odejít na chodbu a zavolají si mě. Čekám a pak jdu na řadu. Paní primářka se mě ptá, jak mi je. No jak mi asi tak může být, proboha, jsem v pekle! Už nemám náladu s nikým mluvit, chci spát a bloumat. Odchází, ale už zůstávám na chodbě. Všichni spí, mají šmoulí kapky. Jen Janu chtějí přeložit, tak je ráda. Asi půl hodiny, než jí řeknou, že je všude plno.

Zhruba za hodinu za mnou přijde ošetřovatel na chodbu. Prý si mám sbalit věci. Jdu domů! Nemůžu tomu ani uvěřit, ale zároveň - já vůbec nemám radost. Je mi divně. Mám strach, jsem v šoku. Najednou se mi nic nechce, jen sedět na židli a koukat. Podepisuju revers a jdu za Pavlou. Je divná. Říká, že po léčebnách je čtyři roky. Říká jednu hrozivou pravdu. Má strach z normálního světa. Není schopná zase žít. Je to mladá holka a je zničená. Udělá zase něco, aby se sem vrátila, tohle je její jistota. Aničko, vítej ve světě psychiatrie, o tomhle se ti ani nesnilo, když si za nimi chodila dobrovolně. Ani se ti nesnilo, že nebudeš moct doktorovi, který ti má pomoct, říct pravdu, protože ta by tě zlikvidovala. Že budeš muset potlačit veškerou svojí přirozenost a být "hodná" a ne zlobivá, aby si nedostala včeličku a nepřivázali tě k posteli. Oni ti nepomůžou. Oni z tebe udělají preparát a pomůžou tak společnosti. Ano, tobě to bude jedno, ale to proto, že už nebudeš. Anička zmizí a zbude tělesná skořápka. Ale teď se to nestane, teď jdeš domů. A musíš se urychleně vzpamatovat, ať tu neskončíš znovu...

Přežila jsem peklo. Přežila jsem neklid bez trvalé újmy na své psychice. Přežila jsem nejhorší pavilon v Bohnicích bez šmoulích kapek. O tom, co tam bude, se mi nesnilo ani v nejhorších nočních můrách. Tam se lidem nesnaží pomoci, tam je prostě zničí. Není ze mě zombík.

Pozn. Je to již 7 let co jsem opustila neklid. Státnice jsem zvládla na jedničku. Následně jsem nastoupila k úžasnému psychiatrovi zaměřenému na moji nemoc - hraniční poruchu osobnosti. Nastoupila jsem do Kaleidoskopu, prošla stacionářem, který považuji za zázračné místo, kde lidem jako já dokáží opravdu pomoci a nejen je umlčet. Nyní jsem téměř bez léků, schopná normálně žít. A všechno to mohlo být jinak, kdybych zůstala na neklidu déle.

Anna