V této léčebně jsem byl ve svých dvanácti letech od 11. 3 do 28. 6. 1996, což je sice doba od dnešní vzdálená, ale jedná se o známá devadesátá léta a poukazuje, že i sedm let po revoluci si toto zařízení zachovalo komunistické srdce a řadů rysů komunistické krutosti v psychiatrických zařízeních a ústavech pro duševně nemocné.

Dnes je mi 35 let a velice dobře si pamatuji toto dětské peklo. Dětem tam bylo dáváno najevo, že s psychickým zdravím zdravím ztratili svobodu a se svobodou i důstojnost a lásku. Od prvního dne pacient přestal být člověkem a stával se bezhodnotnou zbytečností. Tam si s dětmi dělali co chtěli, tam vůbec nemají snahu, aby děti byly zase v pořádku. Nenávist a zloba na všechny děti bez rozdílu tam byla běžná. Lékaři s pacienty nekomunikovali o tom, co dětem podávají a jak se jejich léčení vyvíjí. Při psaní dopisů nám byl obsah kontrolován takže jsme ani nemohli nic nikomu vytknout. Stačilo napsat „necítím se tu dobře“ a hned se urazily a byly hodně ošklivé.

Nemalé potíže byly také když se něco nepovedlo na sto procent nebo když šlo něco pomaleji, to křičeli sprostá slova, ponižovali a někdy i fyzicky útočili a aplikovali léky či injekci. Výraz primářky MUDr Jany Holendové, která v ten čas vedla oddělení B7 a téměř všech sester, intenzivně připomínal výraz klekánic, polednic a jiných takových negativních mystických bytostí. Akorát s tím, že primářka na rozdíl od klekánice byla zákeřná a pouze nestrašila, ale zcela vědomě dětem lámala a někdy i paralyzovala duše.

Na pokojích nás bylo po deseti. Terapie probíhala jen jednou týdně. Koupat jsme se mohli třikrát týdně. Dopoledne jsme chodili ven a odpoledne nás posadili před televizi. Celkově se nám moc nevěnovali, šlo spíš o uplatňování moci.

Závěrem bych chtěl říci, že ani dospělý člověk, natož dítě, které už tak má křehkou duši se v podmínkách jaké tehdy měli neměl téměř nikdo šanci se vzpamatovat, srovnat a duševně zlepšit. Naopak i mě tam málem rozpuštěním duše odeslali na onen svět.

Josef Dvořák