Bohnický neklid mě odradil od léčby závislosti

06.07.2019

Na záchytce mě zmlátili. Jeden si stoupne před kameru a druhý vás spoutaného začne bít. Někdy přes vás ještě hodí deku a bijí vás pěstmi do hlavy. Někdy mne tam i okradli o peníze. V roce 2018 mne ze záchytky odvezli do PN Bohnice na oddělení neklidu, pavilon 27. Prý to byla příprava na léčbu z alkoholismu. Přitom mi kromě kocoviny nic nebylo a musel jsem dva týdny pobývat mezi nevyrovnanými lidmi, kteří tam byli mučení a dostávali elektrošoky.

Spoutali mě tam a ruce mi odumíraly, nemohl jsem si dojít ani na záchod. Musel jsem močit na sebe. Měl jsem absťák, ale na ten mi nedali žádné léky. Vlastně jsem tam byl celou dobu úplně bez léků. Určitě jsem nebyl nebezpečný, nejsem agresivní typ a nevyvolával jsem žádné rozepře. Když mě zavírali, tak jsem možná trochu řval. Ale to bylo tak jediné, protože se mi to nelíbilo. Vůbec se se mnou nikdo nebavil, nikdo mě nepoučil o nedobrovolné hospitalizaci. Oblékli mne do andělíčka, takže jsem měl holý zadek. Po dvou dnech mi dali moje civilní oblečení, ve kterém jsem se ovšem ještě před záchytkou vyválel. Ve špinavých a smradlavých hadrech jsem musel být do konce hospitalizace.

Nechali mě přivázaného celou noc a nikdo se ani nepřišel podívat. Když jsem volal, jestli bych se mohl vyčůrat nebo napít, tak mi ještě ošetřovatelé vyhrožovali. Jestli prý nechci dostat přes držku, tak ať neřvu. Pak už jsem je neviděl ani neslyšel. Odvázala mne až druhý den další směna. Potácel jsem se jako mátoha bosý po chodbě. Druhý den mě přemístili na jiný pokoj, kde mě pro změnu obtěžovali dva homosexuálové. Nakonec jsem naštěstí skončil na pokoji, kde jsem byl sám.

Kouřit se tam nedalo, protože nebylo co a nedá se tam nic koupit. Musíte se podřídit a přitom nemáte co dělat. Není tam žádný program. Není tam co dělat, nemáte ani možnost si něco číst. Neseženete pořádně ani tužku, o pastelky se tam pacienti hádají. Strašlivý, neumíte si to představit, jak jsou tam všichni na dně. Nikdo neví co bude dál. Žádná televize, rádio, žádný kontakt se světem. Nevěděl jsem co se mnou bude a jak dlouho tam budu. Byl jsem zavřený, nikdo mi nic neřekl a přitom jsem bezprostředně psychickými problémy netrpěl. Ani nejsem labilní, léčím se pouze s alkoholismem. Můj problém se projevuje nárazově, že to čas od času přeženu a můžu skončit na záchytce. Jinak ale klidně několik týdnů vydržím abstinovat.

Na kuřárně jsem poznával další případy pacientů. Kuřárna je totiž jediná společenská místnost a většina pokojů byla zamčená. Lidi, kteří křičí, tam zamknou, spoutají a nikdo se s nimi nebaví. Když mne propustili, tak jsem byl úplně psychicky vyřízený. Tohle celé ve mne způsobilo takový šok, že jsem na protialkoholní léčení ani nenastoupil.

Léčil jsem také u Apolináře a ten je dobrej oproti Bohnicím. Bohnice jsou hrozný, byl jsem tam celkem šestkrát, takže bych mohl vyprávět legendy. Při nástupu prohledávají konečník. Nejdřív se dostanete na detox, kde vás zamknou a nedají vám ani pořádně jídlo, třeba jen jeden krajíc chleba. Máte tam šílený hlad a nemáte se kam dovolat. Nedostanete se ke čtení ani tužce. Jednou jsem tam zažil, že večer přivezli týpka, nechali ho připoutaného a ráno ho odnášeli v pytli. Koukali jsme na to zrovna od snídaně. Skutečně jsem to zažil - přivezli ho, spoutali a nechali umřít. Je to tak čtyři roky zpátky. Když vaše propuštění vychází na sobotu a v pondělí je svátek, tak vás pustí až v úterý. Pak teprve jdete na uzavřené oddělení, kde můžete aspoň chodit po chodbě. Na pokoji nás bylo šest, v různých stavech. 

Pavel Novotný